Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4844/2016, ze dne 13. 3. 2018:
Ve své rozhodovací praxi dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení, které bylo zahájeno na základě odkazu v dědickém řízení podle § 175k odst. 2 o.s.ř., je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny spory projevily již v řízení o dědictví nebo až v průběhu sporného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010). Vycházeje z tohoto názoru dospěl dovolací soud v nyní projednávané věci k závěru, že není žádného důvodu k tomu, aby v tomto sporném soudním řízení o žalobě na určení (popření) dědického práva nebyla vyřešena i otázka tzv. relativní neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 20. 12. 1994 v rozsahu povinného dědického podílu žalobkyně, a to včetně námitky žalovaných, že právo žalobkyně uplatnit relativní neplatnost závěti bylo promlčeno, když jsou o tom mezi účastníky řízení pochybnosti. Jen tak může být rozhodnutí o žalobě na určení (popření) dědického práva podkladem pro rozhodnutí soudu v řízení o dědictví, bez případného dalšího přerušování řízení o dědictví (jako důsledek dalšího sporu mezi účastníky dědického řízení). Rozhodnutí o žalobě podané na základě odkazu podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. sice není konečným řešením dědického práva (o tom bude rozhodnuto v řízení o dědictví), je však rozhodnutím ve věci samé, neboť je jím, byť v omezeném rozsahu, rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007).
