Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2375/2012, ze dne 9. 1. 2013:
Odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, dovodil-li, že právo podat žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem majetku, má jednotlivě každý potencionální dědic.
Pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; o nerozlučné společenství jde přitom pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby byl nárok uplatněn samostatně kterýmkoli ze společníků. Jestliže z hmotněprávních předpisů nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán ve vztahu ke kterémukoli ze společníků – zde případných pozdějších dědiců – samostatně, jde na jejich straně o společenství samostatné podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011).
Předmětné řízení směřovalo k určení, že právní předchůdkyně žalobce byla ke dni své smrti vlastníkem dotčeného majetku. K takové žalobě je oprávněn kterýkoli z potencionálních dědiců samostatně, neboť jde pouze o fázi předcházející dodatečnému projednání dědictví po zůstavitelce a výsledek předestřeného sporu nijak nepředjímá postavení žalobce v rámci dědického řízení, jež bude ohledně sporné nemovitosti následně vedeno. V tomto směru se tedy o nerozlučné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř. nejedná.
