Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5136/2014, ze dne 9. 10. 2015:
Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 11. 1975 sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.
Dokud nebude dohoda o vypořádání dědictví, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. § 41b o.s.ř.).
Dohodu o vypořádáni dědictví soud v řízení o dědictví – jak vyplývá z výše uvedeného – schválí, jen jestliže neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Z hlediska posouzení, zda uzavřená dohoda o vypořádání dědictví neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, je podstatný – vzhledem k tomu, že k ní jsou legitimováni jen (a právě) ti, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli – také závěr o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli a v jakém rozsahu. Soud proto při rozhodování o schválení dohody o vypořádání dědictví vždy přihlíží (mimo jiné) k tomu, zda účastníci při sjednávání dohody znali přesný rozsah svých dědických práv (svých dědických podílů) [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3185/2007]; o tom se soud musí – ještě před rozhodnutím o schválení dohody o vypořádání dědictví – vhodným způsobem přesvědčit.
V případě, že více zůstavitelových dědiců dědí (jako tomu bylo i v projednávané věci) z obou dědických titulů (ze závěti i ze zákona), stanoví se dědický podíl každého z dědiců ve vztahu k celému dědictví; při výpočtu dědického podílu každého dědice se tu postupuje tak, že se k částce, která na dědice připadne z dědění ze zákona, připočte částka, jež témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti, a že poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak vyjadřuje (konečnou) výši dědického podílu jednotlivého dědice (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).
Dědic J. Š. v průběhu řízení namítal, že dohoda o vypořádání dědictví ze dne 17. 12. 2013 je podle ustanovení § 49a občanského zákoníku neplatná „pro omyl“, neboť před jejím uzavřením „nebyl řádně seznámen s tím, že zůstavitel zanechal závěť, ani s jejím obsahem, a řízení o dědictví po zůstaviteli probíhalo, jako by v úvahu přicházelo pouze dědění ze zákona“.
Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět; právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně; omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (srov. § 49a obč. zák.).
V ustanovení § 49a obč. zák. jsou upraveny právní následky tzv. vnitřního omylu (omylu ve vůli jednajícího). Omyl jednajícího má ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího) a omluvitelný (k omylu došlo přesto, že jednající postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul) a jestliže druhý účastník (některý z více ostatních účastníků) právního úkonu omyl jednajícího vyvolal nebo o něm se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět; v případě, že omyl byl druhým účastníkem (některým z více ostatních účastníků) právního úkonu vyvolán u jednajícího úmyslně (lstí), je právní úkon neplatný, i když nešlo o omyl podstatný nebo omluvitelný.
Nejsou žádné pochybnosti o tom, že pro omyl může být neplatná také dohoda o vypořádání dědictví, byly-li naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 49a obč. zák. Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví s odůvodněním, že po podpisu dohody J. Š. „nemůže na tomto projevu své vůle již nic změnit“ a “nemůže již změnit důsledky takového úkonu“ a že úkolem soudu je „jen“ posouzení, zda obsah uzavřené dohody o vypořádání dědictví není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy, nevzal náležitě v úvahu, že se měl zabývat také tím, zda účastníci dohody o vypořádání dědictví při jejím uzavření znali přesný rozsah svých dědických práv a dědických podílů, popřípadě zda dovolatel při jejím uzavření nejednal v omylu za podmínek uvedených v ustanovení § 49a obč. zák. (jak namítal již ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně).
Odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že napadeným usnesením rozhodl o odvolání J. Š. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se (podle obsahu spisu) práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
