Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 321/99-171 ze dne 30. 11. 1999:
Z uvedených ustanovení lze dovodit, že je naprosto nepřípustné, aby po úmrtí zůstavitele nakládal s jeho majetkem někdo jiný než dědic. Pokud je nutné nakládat s majetkem zůstavitele nad rámec běžného hospodaření již v průběhu dědického řízení (např. hradit za zůstavitele dluhy ze zůstatku na účtu, který náleží do dědictví), potřebuje k tomu dokonce i dědic souhlas soudu podle § 175r OSŘ. Posouzení, zda určitý majetek má být zařazen do aktiv dědictví či určitý dluh do pasiv dědictví, nebo dokonce úhrada takového dluhu z prostředků zůstavitele, přísluší dědicům a nikoli osobám, které dědici nejsou. Účastníky řízení o dědictví jsou především dědici, a není-li jich, je účastníkem stát, kterému pak dědictví připadá (§ 175b OSŘ). Především na těchto nabyvatelích dědictví záleží, jaké stanovisko zaujmou k dluhům zůstavitele a rozsahu jeho majetku – mohou např. popírat existenci dluhů, namítat, že tyto dluhy byly již za života uhrazeny, dovolávat se promlčení, sami se rozhodnout, zda vůbec a v jakém rozsahu dluhy uhradí, mohou popírat, že by na účtě zůstavitele byly složeny prostředky náležející jiné osobě apod. Je vyloučeno, aby do řešení těchto otázek zasahoval někdo jiný než dědic. (Taková dispozice by ostatně byla neoprávněným nakládáním s cizím majetkem, tj. s majetkem, který by ve smyslu § 460 ObčZ od úmrtí zůstavitele náležel dědicům a nikoli osobě, která s ním nakládala.)
V této věci je nesporné, že pozůstalá manželka H. K. po úmrtí zůstavitele nakládala se zůstatkem na jeho běžném účtě u Komerční banky, a. s., hradila z tohoto zůstatku různé platby a vybírala hotovost. To vše činila bez souhlasu a vědomí soudu a bez vědomí event. nabyvatele dědictví (pokud bylo jejím úmyslem dědictví odmítnout).
Jak je shora uvedeno, jde o počínání, ke kterému není oprávněn nikdo jiný než dědic, který k tomu navíc potřebuje souhlas soudu podle § 175r OSŘ. Takové počínání pozůstalé manželky po úmrtí zůstavitele nelze proto posuzovat jinak než jako počínání dědice, tj. počínání, kterým dala najevo, že chce nakládat majetkem zůstavitele (výběry hotovosti) a hradit z dědictví jeho dluhy (úhrada dluhů), tj. činit to, co přísluší dědicům. Tímto počínáním tak i podle názoru odvolacího soudu dala dostatečně najevo, že dědictví odmítnout nechce.
Námitku odvolatelky, že šlo jen o jednání směřující k odvrácení hrozící škody na zůstavitelem zanechaném majetku, které podle judikatury a odborné literatury není překážkou odmítnutí dědictví, nelze akceptovat. Zmíněná judikatura a odborná literatura má zjevně na mysli pouze neodkladné zásahy (a to zásadně vlastními prostředky toho, kdo zásah činí), tedy např. jednání podle § 415 ObčZ (resp. dříve podle dnes již zrušeného § 416 ObčZ).
Podstatná není ani otázka, zda pozůstalá manželka prováděla dispozice se zůstatkem na účtě i poté, kdy byla poučena o možnosti odmítnout dědictví nebo pouze předtím. Ustanovení § 465 ObčZ totiž nečiní rozdíl mezi jednáním, ke kterému došlo před poučením o možnosti odmítnout dědictví a jednáním, ke kterému došlo po tomto poučení.
