Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2855/2000, ze dne 7. 8. 2001:
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 OSŘ) (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
S názorem dovolatelky, že spoluvlastník nemovitosti nemůže svou smrtí své spoluvlastnické právo pozbýt, když k jeho přechodu dojde na dědice podle ustanovení § 460 ObčZ, aniž by spoluvlastnické právo bylo předmětem řízení o dědictví, nelze souhlasit. Smrtí fyzické osoby podle ustanovení § 7 odst. 2 věty první ObčZ zaniká její způsobilost mít práva a povinnosti, a tedy i její způsobilost být nositelem spoluvlastnického práva k nemovitosti. Okamžikem smrti fyzické osoby přechází spoluvlastnické právo na její dědice (§ 460 ObčZ), popřípadě na stát, jestliže dědictví nenabyl žádný dědic (§ 462 ObčZ). V případě, že zůstavitel zanechal více dědiců a že jeho spoluvlastnické právo k nemovitosti nebylo v řízení o dědictví dosud projednáno (jako tomu bylo v posuzovaném případě), vstoupili zůstavitelovi dědici do jeho spoluvlastnického práva smrtí zůstavitele a jejich vztah k tomuto zůstavitelově majetku se řídí výše uvedenými pravidly.
Žalobě na určení, že M. B. je ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, nebylo možné vyhovět též proto, že podle ustanovení § 154 odst. 1 OSŘ je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Nebyl-li (a ani nemohl být) M. B. v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu způsobilým mít práva a povinnosti, protože již dne 15. 5. 1973 zemřel, nebylo možné ani (v rozporu se skutečností) rozhodnout, že mu v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu svědčilo spoluvlastnické právo.
Soudním rozhodnutím by v posuzovaném případě mohla být odstraněna nejistota v právním postavení žalobkyně jako dědičky po M. B. ve spoluvlastnickém právu k předmětným nemovitostem – samozřejmě pouze v případě, kdyby byla prokázána tvrzení žalobkyně o spoluvlastnickém právu M. B. – například tehdy, kdyby se žalobkyně (podle konkrétních okolností případu) domáhala určení, že M. B. byl v době své smrti ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí nebo že ideální 3/8 předmětných nemovitostí jsou ve vlastnictví dědiců po M. B., a jen tehdy, kdyby v řízení před soudem vystupovali jako jeho účastníci všichni (oba) dědici po M. B.
