Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 629/2009, ze dne 29. 3. 2012:
Stát, kterému připadá dědictví podle § 462 obč. zák., nemá povinnost uspokojit zůstavitelovy věřitele jinak než penězi nebo věcmi z dědictví; to platí nejen u předluženého dědictví, ale i tehdy, není-li dědictví předluženo. Za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy přitom odpovídá stejně jako dědic, tj. do výše ceny nabytého dědictví (srov. § 472 odst. 1 obč. zák.). Uvedené se promítá do dědického řízení tím způsobem, že zatímco na návrh dědice je možné nařídit likvidaci dědictví jen jestliže je dědictví předluženo, na návrh státu je možné nařídit likvidaci i nepředluženého dědictví, avšak jen tehdy, jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě peněžitých dluhů zůstavitele a věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) odmítl převzít na úhradu své pohledávky věc z dědictví, odpovídající svou hodnotou výši pohledávky. Uvedený rozdíl má své opodstatnění v tom, že stát, kterému má dědictví připadnout podle § 462 obč. zák., nemůže dědictví – na rozdíl od dědice – odmítnout; nařízení likvidace dědictví na návrh státu v tomto směru představuje opatření, jehož účelem je odstranit případné nepříznivé následky, které by pro stát mohlo mít připadnutí majetku podle § 462 obč. zák. Již v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 2143/2000, publikovaném pod č. 13/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že je-li v průběhu dědického řízení zřejmé, že na úhradu zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát odpovídá podle ustanovení § 472 odst. 1 obč. zák., nepostačují peníze z dědictví (zejména na základě zjištění soudu o zůstavitelově majetku a jeho dluzích a podle nich vyhotoveného soupisu aktiv a pasiv dědictví – srov. § 175m o. s. ř.), musí stát uvážit, zda nabídne věřitelům k uspokojení jejich pohledávek věci z dědictví, které svou hodnotou odpovídají výši pohledávek. (…) V případě, že věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítne, je stát věcně legitimován (oprávněn) navrhnout likvidaci dědictví (§ 472 odst. 2, věta druhá, obč. zák., § 175t odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). (…) Pravomocným usnesením o dědictví, a tedy i usnesením, kterým bylo podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř. potvrzeno, že dědictví připadlo státu, je projednání dědictví skončeno (srov. § 175s, větu první, o. s. ř.), a soud poté může provést pouze úkony, uvedené v ustanovení § 175s, větě druhé a třetí, o. s. ř. (…) na návrh státu podle ustanovení § 472 odst. 2, věty druhé, obč. zák. může soud nařídit likvidaci dědictví (§ 175t odst. 1, věta třetí, o. s. ř.) jen tehdy, jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele a všech zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát odpovídá podle § 472 odst. 1 obč. zák., jestliže stát nabídl věřitelům k úhradě jejich pohledávek věci z dědictví a jestliže věřitel (některý ze zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítl, a jen v případě, byl-li návrh podán před pravomocným skončením projednání dědictví. Potvrdil-li soud usnesením, že dědictví připadá státu [§ 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nelze po právní moci tohoto usnesení na návrh státu podle ustanovení § 472 odst. 2, věty druhé, obč. zák. nařídit likvidaci dědictví.
Nutno zdůraznit, že stát, tak jako dědic, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu jen do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odst. 1 a § 472 odst. 1 obč. zák.). Ustanovení § 472 odst. 2 obč. zák. mu umožňuje použít k úhradě zůstavitelových peněžitých dluh ů peníz e z dědictví a nestačí-li zcela nebo z části k úhradě takových dluhů, může věřitelům nabídnout věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu, což nevylučuje, aby se takto disponovalo i s pohledávkami zůstavitele. V situaci, kdy je evidentní, že dědictví připadne státu jako odúmrť, neboť všichni v úvahu připadající dědici ze zákona dědictví odmítli a není zde závětního dědice, musí stát zvážit se zřetelem k výši pohledávek věřitelů, kteří se přihlásili se svými pohledávkami přesahujícími cenu zjištěných aktiv dědictví, zda tu nejsou důvody postupovat podle § 472 odst. 2 obč. zák. Okolnost, že stát v dědickém řízení pohledávku některého z věřitelů „neuznal“, jej totiž nemůže zbavit odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle § 472 odst. 1 obč. zák., které po skončení dědického řízení budou postaveny najisto (jejich existence bude určena pravomocným soudním rozhodnutím). Nevyužije-li stát možnosti v průběhu dědického řízení nabídnout věci (pohledávky) zůstavitele k uspokojení jeho věřitelů do právní moci usnesení, kterým se končí dědické řízení, je poté povinen do výše ceny nabytého dědictví uhradit zůstavitelův dluh, tak jako dědic, a to i případně vlastním majetkem. Po právní moci usnesení, kterým se dědické řízení končí, se stát, jenž nabyl majetek zůstavitele jako odúmrť, neubrání věřitelům argumentem, že za závazky zůstavitele odpovídá (mimo peněz) jen věcmi (pohledávkami), které nabyl.
