Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3263/2016, ze dne 25. 1. 2017:
Zástavní právo zřízené podle ustanovení § 129c a násl. hospodářského zákoníku má – jak bylo uvedeno výše – pouze obligační povahu, a proto při smluvním převodu zastavené věci zástavní právo nepůsobí proti jejímu nabyvateli. Od nabyvatele věci na základě smlouvy je však třeba odlišovat právního nástupce dosavadního zástavního dlužníka z důvodu universální sukcese, neboť takový právní nástupce vstupuje do práv a povinností svého předchůdce v plném rozsahu (nestanoví-li zákon jinak) a přechází tedy na něj také všechna práva a povinnosti ze zástavního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2107/2012). K právnímu nástupnictví, které má povahu universální sukcese, dochází též v důsledku smrti dosavadního zástavního dlužníka; jeho právními nástupci jsou dědici nebo – nenabude-li dědictví žádný dědic – stát (srov. § 460 a 462 obč. zák.).
Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (srov. § 470 odst. 1 obč. zák.). Stát, jemuž dědictví připadlo (rozumí se jako tzv. odúmrť ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák.), odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (srov. § 472 odst. 1 obč. zák.).
Na základě tzv. odúmrti připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát tzv. odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy). Tzv. odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát „přisvojoval“ zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu tzv. odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3270/2009); stát, který nabyl zůstavitelův majetek na základě tzv. odúmrti, proto odpovídá za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku mělo v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečovalo pohledávku zástavního věřitele (oprávněné organizace) již od okamžiku svého vzniku, vedlo (motivovalo) dlužníka (povinnou organizaci) k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele (oprávněné organizace) dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci) poskytovalo jistotu, že se bude moci uspokojit ze zastavené věci, nebude-li závazek dlužníka (povinné organizace) včas splněn (srov. § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku). Nebyl-li závazek dlužníka (povinné organizace) včas splněn, uplatnila se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel (oprávněná organizace) byl oprávněn uspokojit se ze zastavené věci (z výtěžku jejího zpeněžení), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka (povinné organizace). Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo současně právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací) dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Ze zástavního práva vzniká zástavnímu dlužníku povinnost uspokojit (z výtěžku zpeněžení zástavy) zástavního věřitele (jeho pohledávku za dlužníkem), a to – jak vyplývá z jeho subsidiarity a akcesority – v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn. Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy, má právo na plnění jak od zástavního dlužníka (z výtěžku zpeněžení zástavy), tak i od „osobního“ dlužníka (povinné organizace). Zástavní dlužník tedy v tomto vztahu vystupuje jako tzv. náhradní dlužník, neboť v případě včasného nesplnění dluhu odpovídajícího zajištěné pohledávce ze strany hlavního dlužníka se zástavní věřitel bude moci uspokojit z jeho majetku, tj. z výtěžku zpeněžení zástavy.
Smrtí zástavního dlužníka (fyzické osoby) právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká. Ten, kdo nabyl (jako dědic) zástavu, tedy vystupuje na místě zůstavitele rovněž jako tzv. náhradní dlužník, působí vůči němu zástavní právo a má postavení zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví jinak ve vztahu ke státu, který nabyl zástavu na základě tzv. odúmrti, má stát v tomto směru stejné postavení jako zůstavitelův dědic, působí vůči němu zástavní právo, které tížilo zůstavitele (z důvodu odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle ustanovení § 472 odst. 1 obč. zák.), a stát má postavení zástavního dlužníka. Z toho je zřejmé, že závazky zůstavitele přecházejí na stát (v rozsahu jeho odpovědnosti za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy) a že zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku k věci, kterou stát nabyl na základě tzv. odúmrti, okamžikem přechodu zástavy na stát nezaniká. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu R. B. na předmětných nemovitostech zřízené zástavními smlouvami ze dne 10. 7. 1991 a ze dne 19. 8. 1991 přechodem tohoto spoluvlastnického podílu na stát na základě tzv. odúmrti nezaniklo.
Se závěrem odvolacího soudu, že zástavní právo v projednávané věci zaniklo na základě ustanovení § 396 hospodářského zákoníku, dovolací soud nesouhlasí.
