Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2262/2019, ze dne 4. 9. 2019:
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (již k ustanovení § 465 zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, následně i k obsahově stejnému ustanovení § 1489 o.z., který je účinný od 1.1.2014) se počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části projevuje jako jeho vlastník, nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (např. se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnily nárok neopomenutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 2149/2009, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012 sp. zn. 21 Cdo4391/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2018 sp. zn. 24 Cdo 2832/2018).
Soudní praxe i právní teorie shodně uvádějí, že jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek či dokonce vymáhání takových pohledávek). Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažuje např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele (srov. Občanský zákoník IV. Komentář. Fiala, R., Drápal, L. a kol. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2015, str. 69).
Vždy bylo také v soudní praxi (včetně výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) i odborné literatuře zdůrazňováno, že kdy se jedná o počínáním dědice ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák., resp. § 1489 o.z., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
Shora uvedené závěry, které definují, co lze, resp. nelze, považovat za počínání, kterým dal dědic najevo, že chce dědictví přijmout, jsou bez dalšího použitelné i v dané věci, dovolací soud nemá důvod na nich ničeho měnit.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), že zůstavitel nepořídil závěť ani jiné pořízení pro případ smrti, nezanechal dědice v první třídě dědiců podle zákonné posloupnosti (děti ani manželku), ve druhé třídě dědiců přicházeli v úvahu jako dědici rodiče zůstavitele K. Š. (nyní Š.) a J. Š., oba dědictví odmítli. K. Š. dědictví odmítla svým prohlášením do protokolu soudu o jednání konaném dne 17.4.2018; tomuto prohlášení předcházelo vyhlášení usnesení soudu o vyrozumění o jejím dědickém právu a právu dědictví odmítnout do jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení, s poučením o možných způsobech a obsahu poučení, s tím, že se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Při podepisování protokolu po skončení jednání do něho K. Š. sama připsala: „Odmítnuto dát do zápisu, že prac. B. mi ústně sdělila, že nárokovaná výplata 13.000 Kč za vyplavený byt synem (souseda) bylo zpoždění – nespadá do dědického řízení. Toto jsem v kopii sdělila i na AXA“.
Z obsahu spisu se dále podává, že K. Š. před svým prohlášením, že dědictví po zůstaviteli odmítá, poskytovala soudu prvního stupně součinnost v rámci předběžného šetření o majetku a možných dědicích zůstavitele, zajistila vypnutí topení v zapečetěném bytě zůstavitele a také žádala soud o rychlé vyřízení pozůstalosti, aby nevznikaly dluhy na nájemném (podle odvolacího soudu, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, „z těchto úkonů nelze dovozovat takové chování pozůstalé matky, jež by mohlo být chápáno jako projev, jímž by se k majetku, který se nacházel v bytě zůstavitele chovala jako k majetku vlastnímu“, a že „lze v tomto počínání spíše spatřovat snahu pozůstalé matky o zachování pozůstalosti s cílem zabránit vzniku škody na majetku, který se nacházel v bytě zůstavitele“). Dále je ze spisu zřejmé, že k dotazu soudu, „z jakého titulu byla pojišťovnou vyplacena částka ve výši 13.000 Kč týkající se škodné události č. 17.20006.0031580 (jde o pohledávku zůstavitele zařazenou do aktiv pozůstalosti) K. Š.“, sdělila AXA pojišťovna dne 17.5.2018, že z pojistné události 17.20006. 0031580 bylo dne 19.3.2018 poukázáno na účet matky klienta, K. Š., 13.000 Kč na základě její žádosti „dle vyjádření, že nespadá do dědického řízení“, a že se uvedená částka vrátila zpět.
Zjištěné okolnosti, za kterých došlo k žádosti a vyplacení pojistného plnění matce zůstavitele, neumožňují sdílet názor odvolacího soudu, že žádostí a přijetím pojistného plnění 13.000 Kč dala matka zůstavitele najevo, že chce dědictví přijmout. Podle dovolacího soudu nelze na účastníka řízení klást takové nároky, aby byl schopen rozlišit, zda a jaká pojistná plnění patří do pozůstalosti a jaká lze vyplatit přímo tzv. obmyšlené osobě bez projednání pozůstalosti; v dané věci tím spíše, když toto rozlišení neprovedl ani pojistník, který, jak sám soudu sdělil, předmětnou částku matce zůstavitele poukázal jen na základě toho, že v žádosti uvedla, že toto pojistné plnění do dědictví nespadá, a že podle dovolatelky jí bylo tímtéž pojistníkem současně vyplaceno i penzijní připojištění zůstavitele, které ze zákona předmětem pozůstalosti není, a že se jí informace, že „výplata z AXA-pojistka na byt“ nespadá do dědického řízení, dostalo ústně od pracovnice notářky pověřené provedením úkonů v řízení o dědictví (viz žádost dovolatelky adresovaná notářce – e-mail ze dne 17.3.2018 a protokol o jednání ze dne 17.4.2018). Pokud uvedené skutečnosti odvolací soud nezohlednil, nerespektoval dostatečně ustálenou judikaturou dovolacího soudu zdůrazňovanou nutnost posuzování zjištěného chování (počínání) potencionálního dědice podle individuálních okolností konkrétního případu.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
