Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 313/98, ze dne 16. 2. 2000:
Ústavní soud totiž považuje za důvodnou námitku stěžovatelek, že časová posloupnost odmítnutí dědictví jednotlivými dědici (v daném případě postupné odmítnutí dědictví) M. H. a A. V., byla v daném případě bez právního významu, protože účinky odmítnutí se vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, takže význam má toliko obsah takového projevu, což se v konečném důsledku projevilo v připadnutí dědictví státu. Podle právní úpravy dědění v občanském zákoníku existující již od jeho vydání pod č. 40/1964 Sb., nabývá dědic dědictví smrtí zůstavitele. Určení, kdo je dědicem, který nabude smrtí zůstavitele dědictví, tj. i vlastnictví k věcem, jež jsou součástí dědictví, je vázáno na splnění podmínek stanovených v jednotlivých ustanovení zákona, které mají účinky ke dni úmrtí zůstavitele. Mezi ně patří i možnost dědice dědictví odmítnout, což má za následek ve smyslu ustanovení § 460 až § 463 občanského zákoníku, že takový dědic dědictví po zůstaviteli nenabývá. Jistota o osobě dědice jako právního nástupce zůstavitele se tak odsouvá k časově odlišnému momentu od momentu zůstavitelovy smrti, i když se zpětnými účinky.
Nelze proto akceptovat názor, že dědic odmítající dědictví jako druhý v pořadí, v daném případě A. V., je toliko sám oprávněnou osobou, tj. osobou, jejíž nemovitost přešla na stát v důsledku odmítnutí dědictví, neboť právě proto, že V. dědictví odmítla, se jediným dědicem po zůstaviteli nestala. Pouze na případ, že dědí toliko jediný dědic, se pak vztahovala dispozice ust. § 481 občanského zákoníku (ve znění platném v době úmrtí J. V.), v návaznosti na dispozici ust. § 461 téhož právního předpisu, stanovící pravidlo, že jediný dědic nabývá celé dědictví, což mu státní notářství potvrdí. Není tudíž přípustné, aby obecný soud vycházel z fikce přirůstání dědického podílu dědice odmítnuvšího dědictví dříve k dědickému podílu dědice, který k odmítnutí dědictví přikročí až později, tedy z fikce přirůstání dědického podílu již v okamžiku jeho odmítnutí prvně označeným dědicem; naopak platila a platí právní vědou uznávaná zákonná fikce, podle které se na dědice, který odmítl dědictví, pohlíží jako by nebyl. To platí jak pro M. H. tak i A. V., jež odmítla dědictví jako druhá. Odmítnutí dědictví se navíc musí týkat celého dědictví, nikoliv jen jeho části, z čehož rovněž vyplývá, že v době, kdy dědic činí takový úkon, není zřejmé, jaké faktické dědictví či podíl odmítá.
