Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 110/2015, ze dne 16. 1. 2017:
S nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. jeho § 13 odst. 1); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že právo nájmu je vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení․ Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba, zákon výslovně připouští (srov. § 7 zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není (s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani nemůže být) vyloučeno, aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by bylo možné – po skončení dědického řízení – s tímto majetkem naložit ve smyslu ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, kdyby členy bytového družstva a najemci družstevních bytů opravdu mohly být jen fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými dědici.“
Z této argumentace Nejvyšší soud vychází ve své další rozhodovací činnosti – viz např. v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5043/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3810/2014, či usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1737/2013, v němž (mimo jiné) uvedl, že „na tom, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.), pak nemůže ničeho změnit ani případné ujednání stanov bytového družstva omezující okruh jeho členů pouze na fyzické osoby. Je tomu tak proto, že ujednáním stanov družstva nelze vyloučit aplikaci kogentních ustanovení zákona, příp. učinit kogentní ustanovení zákona (zde o universální sukcesi) obsoletním.
