Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 15. 12. 2010:
Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu [§ 462 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]; také ve vztahu k dědictví připadnuvšího státu platí, že se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2358/2007 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu. Dědické řízení totiž může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, a soud může též nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák., jestliže neni možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo.
Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalovaném neumožňoval pokračování v řízení, a odvolací soud měl vyčkat výsledku dědického řízení (vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 D 1619/2007, Nd 330/2007). V případě, že bude k návrhu dovolatelky nařízena likvidace dědictví, nelze totiž předjímat výsledek dědického řízení ani to, kdo se stane právním a tudíž i procesním nástupcem žalovaného, či zda dědické řízení skončí bez právního nástupce.
