Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2672/2014, ze dne 19. 3. 2015:
Vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, může soud v řízení o dědictví ustanovit usnesením i bez návrhu správce dědictví (srov. § 480a odst. 1 obč. zák. a 175f odst. 1 o.s.ř.). Správcem dědictví může být ustanovena fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům, nebo právnická osoba, která se svým ustanovením do funkce souhlasí; správce dědictví soud ustanoví zejména z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli, správcem dědictví může být ustanoven i notář, který v dědickém řízení není soudním komisařem, a, je-li předmětem dědění podnik nebo nemovitost, osoba, která má zkušenost s vedením podniku nebo se správou nemovitosti (srov. § 480b odst. 1 větu první a druhou obč. zák. a § 175f odst. 2 větu první, druhou a třetí o.s.ř.).
V případě, že má dědictví připadnout státu podle ustanovení § 462 obč. zák. (jako tzv. odúmrť), může být – jak vyplývá z ustanovení § 480 odst. 1 věty třetí obč. zák. a § 175f odst. 2 věty čtvrté o.s.ř. – ustanoven správcem dědictví také stát. Dědictví má připadnout státu podle ustanovení § 462 obč. zák. tehdy, je-li nepochybné, že je nemůže nabýt žádný dědic (ze závěti nebo ze zákona), a jestliže je proto důvodný předpoklad, že soud potvrdí státu usnesením o dědictví vydaným podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. b) o.s.ř. připadnutí dědictví po zůstaviteli; s přihlédnutím k tomuto předpokladu se ani nevyžaduje, aby stát souhlasil se svým ustanovením do funkce správce dědictví. Nemá-li však dědictví připadnout státu podle ustanovení § 462 obč. zák., může být stát ustanoven správcem dědictví při splnění stejných podmínek, jaké se vyžadují u právnické osoby, tedy jen jestliže s ustanovením správcem dědictví souhlasí.
Nařídí-li soud likvidaci dědictví, je – jak uvedeno již výše – vyloučeno, aby bylo (mohlo být) státu po právní moci usnesení potvrzeno, že mu připadlo dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák. Stát proto nemůže být v době po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví ustanoven správcem dědictví (nebo jeho části), ledaže by se svým ustanovením do funkce souhlasil. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že státu připadá na základě pravomocného usnesení soudu (s účinky ke dni smrti zůstavitele) majetek, který se nepodařilo při likvidaci dědictví zpeněžit, neboť nejde o připadnutí dědictví z důvodu tzv. odúmrti, ale připadnutí „nezpeněžitelného“ zůstavitelova majetku, jenž po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“.
