Rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 62 C 341/2017, ze dne 16. 4. 2021:
Za zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy ve smyslu shora uvedeného tedy nelze považovat žalobci namítané zpochybňování otcovství zůstavitele ve vztahu k nim ze strany žalované, ani skutečnost, že se žalovaná snažila v pozůstalostním řízení zatajit existenci žalobkyně a tvrdila důvody pro vydědění žalobců.
Byť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v rámci předběžného šetření v pozůstalostním řízení neuvedla žalobkyni jako potomka zůstavitele, přestože o její existenci věděla, nelze pouze na základě tohoto zjištění dospět k závěru o dědické nezpůsobilosti žalované. Informace o potomcích zůstavitele je objektivně zjistitelná z výpisu z centrální evidence obyvatel, což ostatně soudní komisař konstatoval při následujícím jednání tedy dne 21. 11. 2014. Neuvedení žalobkyně jako v úvahu připadající dědičky po zůstaviteli tak ve skutečnosti nemohlo vést k uspořádání poměrů v rozporu se zůstavitelovou vůlí po jeho smrti. Nadto zůstavitel ani neměl v úmyslu žalobkyni učinit svou dědičkou, když ji ve své závěti ze dne 5. 5. 2014 opomněl a z výpovědi žalobce vyplynulo, že zůstavitel dělal vše pro to, aby po něm žalobkyně nedědila.
V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná nechala zpracovat znalecký posudek za účelem zjištění zůstavitelovy DNA, a sama žalovaná se nijak netajila tím, že chce dosáhnout stavu, aby otcovství zůstavitele k oběma žalobcům bylo popřeno, respektive, aby bylo postaveno na jisto, zda je či není jejich otcem.
Ani toto jednání žalované však nelze hodnotit jako zavrženíhodné ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., neboť přezkoumání otázky otcovství zůstavitele k oběma žalobcům za situace, kdy žalobce se narodil z prvního manželství zůstavitele, a o otcovství zůstavitele k žalobkyni bylo pravomocně rozhodnuto soudem, není podle platné právní úpravy možné.
Soud nemá pochybnosti rovněž o tom, že žalovaná je přesvědčena o existenci důvodů pro vydědění obou žalobců když v rámci své účastnické výpovědi opakovaně uváděla důvody, pro který by žalobci měli být z dědické posloupnosti vyloučeni.
O zavrženíhodné jednání s následkem dědické nezpůsobilosti žalované by se však v těchto souvislostech mohlo jednat pouze v případě, kdy by například žalovaná donutila zůstavitele k tomu, aby žalobce vydědil, přestože on sám jejich vydědění v úmyslu neměl. Nic takového však v řízení nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že zůstavitel sám sepsal závěť, ve které žalobce jako své potomky opomenul. Pokud si následně své rozhodnutí rozmyslel a sepsal závěť, kterou hodlal uspořádat své majetkové poměry po své smrti jinak, mohla by být založena dědická nezpůsobilost žalované proto, že tuto pozdější závěť zatajila či zničila, nikoliv však proto, že opakovaně poukazuje na jednání a chování obou žalobců, které by dle názoru žalované mělo vést k jejich vydědění.
Dědickou nezpůsobilost žalované by mohlo založit to, že žalovaná zatajila či zničila závěť zůstavitele, čímž by se v případě, že by toto tvrzení bylo prokázáno, nepochybně dopustila jednání, kterým se snažila uspořádat dědickou posloupnost v rozporu s vůlí zůstavitele. Důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení spočívalo na žalobcích. Bylo tedy na žalobcích, aby prokázali nejen to, že skutečně existovala závěť, kterou zůstavitel zamýšlel uspořádat dědickou posloupnost jinak než závětí předloženou v pozůstalostním řízení, ale také to, že to byla právě žalovaná, kdo tuto jinou závěť zničil či zatajil.
Samotná existence obálky nadepsané ROMAN a její zmizení po smrti zůstavitele však není dostatečným podkladem pro závěr o dědické nezpůsobilosti žalované, neboť z faktu, že existovala obálka nadepsaná ROMAN, nevyplývá ani to, že zůstavitel hodlal uspořádat dědickou posloupnost jinak, než jak učinil závětí ze dne 5. 5. 2014, ani že žalovaná jeho snahu zmařila. Ostatně žalovaná nabízí věrohodné vysvětlení toho, co bylo obsahem obálky a jak s ním bylo naloženo.
Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná dne 5. 5. 2014 sepsala závěť. Žalovaná vypověděla, že tuto závěť uložila do obálky nadepsané ROMAN. Z výpovědi svědkyně [příjmení] [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaná k dotazu na obsah a osud této obálky dříve uvedla, že se jednalo o obálku obsahující její závěť a že tuto závěť zničila. Shodně pak žalovaná vypověděla při svém účastnickém výslechu. Z okolnosti, že žalovaná v pozůstalostním řízení nejprve uvedla, že se jednalo o obálku určenou jí, a až následně vysvětlila, že v obálce byla její závěť, kterou měla v úmyslu odkázat svůj majetek žalobci, a že tato je již bezpředmětná, nelze dovozovat, že si žalovaná vymýšlí. Žalobce sice vypověděl, že se mu otec svěřil s tím, že v době před nástupem do nemocnice sepsal závěť v jeho prospěch, avšak toto tvrzení nepodporují žádné další žalobci po poučení navržené a v řízení provedené důkazy. Žádný ze svědků nevypověděl nic o tom, že by zůstavitel poté, co sepsal závěť, přičemž pro její sepsání si vyžádal právní pomoc advokáta, radikálně změnil svůj názor a učinil nové pořízení pro případ smrti.
Výpověď svědkyně [příjmení], resp. její následná výpověď ve vztahu k výpovědi původní, působila nekonzistentně a nepříliš věrohodně, když si svědkyně odporovala jednak ohledně svého povědomí o vlastnictví domu, ve kterém zůstavitel se žalovanou žili, a jednak v otázce týkající se samotné závěti. Při své první výpovědi totiž uvedla, že majetek zůstavitele měl být po jeho smrti rozdělen mezi žalobce a žalovanou, v rámci druhého slyšení však již hovořila o žalobci jako jediném dědici, přičemž toto rozhodnutí zůstavitele mělo být zdůvodněno hádkou se žalovanou. Pokud by však zůstavitel opravdu sepsal novou závěť v reakci na hádku se žalovanou, nekoresponduje tomu vyjádření žalobce, kterému měl zůstavitel sdělit, že žalovaná se„ vzdala svého dědického podílu“. Svědkyně [příjmení] nadto nebyla schopná časově zařadit, kdy jí měl zůstavitel o oné závěti pro žalobce informovat. Nejprve tuto událost zařadila cca půl roku před hospitalizací žalobce, posléze připustila, že by to mohla být i doba kratší, hovořila ovšem i tak o období čtvrt roku. Přitom, pokud by zůstavitel skutečně měl sepsat novou závěť, která by odporovala závěti ze dne 5. 5. 2014, musel by tak učinit mezi 5. 5. 2014 a 4. 7. 2014, kdy měl žalobce o existenci této závěti zpravit.
Přehlédnout ovšem nelze, že svědkyně [příjmení], jakkoli se její druhá výpověď ze dne 10. 3. 2021 jeví nepříliš věrohodně, opakovaně vypovídala pouze o jedné závěti. Z její výpovědi nevyplývá, že by zůstavitel měnil svá rozhodnutí ohledně dědické posloupnosti a nahradil v poměrně krátkém časovém úseku jednu závěť druhou. Lze se tak domnívat, že se mohlo jednat o závěť ze dne 5. 5. 2014 a skutečnost, že současně žalovaná sepsala závěť, kterou veškerý svůj majetek v okamžiku své smrti odkazovala žalobci, mohl zůstavitel považovat za ono spravedlivé uspořádání poměrů tak, aby žalobce nebyl ošizen; současně ale nelze jednu závěť podmiňovat existencí druhé, když samotná závěť zůstavitele žádný dovětek s podmínkou neobsahuje.
Vysvětlení žalované stran obsahu obálky nadepsané ROMAN a jeho osudu se v daných souvislostech a v kontextu všeho, co vyšlo v řízení najevo, jeví logickým a navazujícím na zjištěné skutečnosti, tj. mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná dne 5. 5. 2014 sepsala závěť, kterou pro případ své smrti pořídila ve prospěch žalobce. Žalovaná pak vypověděla, že tuto závěť po smrti žalobce zničila a vysvětlila důvody, které ji k takovému jednání vedly. Pokud by zůstavitel skutečně v průběhu měsíce května a června 2014 změnil své původní rozhodnutí stran dědické posloupnosti a byl přitom ve shodě se žalovanou, která se podle tvrzení žalobce měla„ vzdát svého dědického podílu“ nejeví se příliš logickým, že zůstavitel ponechal obě vzájemně si odporující závěti uložené v domě, že např. svou předchozí závěť nezničil. Z žádného důkazu neplyne, že by si zůstavitel vyžádal další právní poradenství, přestože pro sepsání závěti ze dne 5. 5. 2014 vyhledal právní pomoc advokátky JUDr. Dörrové Čepkové. Při sepisování nové závěti by přitom musel nutně řešit otázku existence závěti předchozí. Všichni svědci včetně žalobce shodně vypověděli, že zůstavitel byl člověkem uvážlivým, pečlivým, nejednajícím příliš spontánně.
Pokud jde o tvrzené sdělení zůstavitele směrem k žalobci, že sepsal závěť v jeho prospěch nelze přehlédnout, že zůstavitel měl při stejné příležitosti žalobce žádat, aby žalovanou případně vyplatil z domu na ulici [ulice], přestože v danou chvíli byl již dům ve vlastnictví žalované, což zůstaviteli bylo známo, tj. minimálně toto sdělení zůstavitele neodpovídalo reálnému uspořádání poměrů. Nejasné je rovněž, proč by měl zůstavitel žádat žalobce o jeho identifikační údaje za účelem sepsání (nové) závěti, když již dříve byla (s využitím právního poradenství) sepsána závěť žalované, ve které byl žalobce ustanoven dědicem, tedy zajisté i dostatečně identifikován.
Z důvodů shora vyložených má soud za to, že žalobci přes opakovaná poučení soudu neunesli břemeno důkazní stran tvrzení, že žalovaná úmyslně zničila či zatajila závěť, kterou zůstavitel měl v úmyslu uspořádat dědickou posloupnost jinak, než závětí ze dne 5. 5. 2014, která byla předložena v pozůstalostním řízení. Naopak obrana žalované se soudu jeví jako přesvědčivá, logická a konzistentní. Soud proto obě žaloby v celém rozsahu zamítl.
