Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 732/2013, ze dne 29. 10. 2013:
Odvolací soud při posouzení platnosti důvodu vydědění A. S. zůstavitelem M. J. v allografní závěti sepsané dne 10.3.2010 za účasti dvou svědků v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2 a § 469a obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271, 272; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005). Právní názor odvolacího soudu, že slovní vyjádření „osobně jsem se s ní nikdy nesetkal a neviděl“, a proto ji „nechci nic dát z mého majetku“ obsažené v závěti ze dne 10.3.2010, nepředstavuje řádné vymezení zákonného důvodu vydědění, a že v závěti ze dne 10.3.2010 není uveden žádný zákonný důvod vydědění, je správný.
