Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 524/2019-II, ze dne 28. 5. 2019:
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobce přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. odvolacim soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozsudcích, které žalobce v dovolání označil. Již v rozsudku ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, Nejvyšší soud ČR především uvedl, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Důraz, aby nezájem potomka o zůstavitele byl vždy posuzován s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, je zřejmý i z dalších žalobcem označených rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, usnesení ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007, rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, usnesení ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, rozsudek ze dne 8.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, rozsudek ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). V projednávané věci odvolací soud tuto zásadu respektoval a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že za zjištěného stavu věci (který se v mnohém odlišoval od skutkových základů v jiných věcech rozhodovaných dovolacím soudem, na které žalobce poukazoval, a to i ve věci sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, kterou žalobce v dovolání označil za „skutkově blízký případ“) bylo na místě, aby zájem o zůstavitele, resp. alespoň pokus o navázání kontaktu v rozhodné době (t.j. před rokem 2006, kdy zůstavitel, tehdy ve věku 84 let, pořídil listinu o vydědění žalobce, který měl 31 let a byl vysokoškolsky vzdělaný) projevil sám žalobce. Není žádný důvod k tomu, aby se zájem potomka o zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. posuzoval jinak, než s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily.
