Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 4433/2018, ze dne 28. 1. 2019:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.6.2018, č. j. 84 Co 405/2017-97, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem J. Č., zemřelým dne 24.12.2013, ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2013; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbirce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
