Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4813/2016, ze dne 22. 11. 2017:
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí. Jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije (srov. § 7 odst. 2 obč. zák.).
Řízení o prohlášení za mrtvého může být u soudu zahájeno i bez návrhu (§ 81 odst. 1 OSŘ). Bylo-li zahájeno na návrh, k němuž je legitimován každý, kdo má na věci právní zájem (§ 195 odst. 1 OSŘ), musí návrh obsahovat – jak vyplývá z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé OSŘ – kromě obecných náležitostí uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 OSŘ označení účastníků řízení, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel domáhá, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Předpoklady, za nichž může soud prohlásit nezvěstnou fyzickou osobu za mrtvou, jsou dále uvedeny zejména v ustanoveních § 195 až 198 OSŘ. Vyplývá z nich mimo jiné, že soud ustanoví nezvěstnému opatrovníka, uzná-li, že podle údajů návrhu tu jsou podmínky pro prohlášení nezvěstného za mrtvého (§ 195 odst. 2 OSŘ). Soud poté vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníku, popřípadě zástupci nezvěstného, uvedenému ve vyhlášce (§ 196 odst. 1 věta první OSŘ). Ve vyhlášce uvede soud podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, že je naživu; lhůtu určí soud na jeden rok od uveřejnění vyhlášky a ve vyhlášce uvede den, kdy lhůta končí (§ 196 odst. 2 OSŘ). Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení (§ 197 OSŘ). Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce vydá soud rozsudek o prohlášení za mrtvého; uvede v něm den, který platí za den smrti nezvěstného, popřípadě den, který nezvěstný nepřežil (§ 198 OSŘ).
Rozsudek o prohlášení za mrtvého je konstitutivním rozhodnutím o osobním stavu [§ 80 písm. a) OSŘ]. Právní teorie definuje konstitutivní rozhodnutí jako rozhodnutí, jež je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je ve smyslu ustanovení hmotného práva samo teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto nutně spojeny účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (srov. Handl, V., Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. Díl 1. Praha: Panorama, 1985, s. 671). Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého působí ex nunc a nemá zpětnou účinnost, přičemž v některých případech jsou jeho účinky výslovně příslušným zákonným předpisem stanoveny ex tunc, tj. se zpětnou účinností. Mezi takové případy patří např. i ustanovení § 460 odst. 1 obč. zák., které speciálně upravuje okamžik nabývání dědictví a ze kterého vyplývá, že při dědění dochází k přechodu práv a povinností tvořících předmět dědictví bezprostředně již v okamžiku smrti fyzické osoby – zůstavitele (a to i přes uplatňovaný princip úřední ingerence při nabývání dědictví). Stejné účinky jako smrt zůstavitele má i prohlášení fyzické osoby za mrtvou rozsudkem soudu. Okamžik smrti zůstavitele nebo den, ke kterému byl prohlášen za mrtvého, je rozhodnou skutečností co do okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, jakož i co do práv a povinností, do nichž vstupují právní nástupci zůstavitele (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 240/2005).
V posuzované věci je však předmětem řízení posouzení účinnosti vydědění syna zůstavitele, který byl po pravomocném skončení dědického řízení po zůstaviteli prohlášen rozsudkem soudu za mrtvého s tím, že den úmrtí předcházel dni (dnům) sepsání listin o jeho vydědění. Jelikož – jak vyplývá z výše uvedeného – působí rozhodnutí o prohlášení za mrtvého „ex tunc“ pouze v zákonem výslovně stanovených případech a jelikož se v dané věci nejedná o jednu z výjimek (pod nabývání dědictví nelze extenzivně zahrnout i vyloučení potomka z dědického práva jeho vyděděním), je nutné s ohledem na konstitutivnost rozhodnutí o prohlášení za mrtvého a hmotněprávní důsledky s ním spojené dospět k závěru, že rozhodnutí o prohlášení M. Ř. st. za mrtvého má účinky „ex nunc“ (od právní moci rozsudku, tj. 10. 2. 2010) a vydědění zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. musí být posouzeno jako platné a účinné. Není proto správný závěr odvolacího soudu (a potažmo ani soudu prvního stupně), že vydědění nebylo – vzhledem k určenému datu úmrtí M. Ř. st. – účinné a že žalobce je oprávněným dědicem zůstavitele a jako oprávněný dědic má právo na zákonný podíl, tj. polovinu dědictví.
K uvedenému závěru o „účinnosti a platnosti projednávaného vydědění“ dospěl dovolací soud také s ohledem na to, za jakých okolností byl M. Ř. st. prohlášen soudem za mrtvého. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2009, č. j. Nc 732/2007-41, vyplývá, že soud prohlásil M. Ř. st. za mrtvého, neboť „byly splněny všechny podmínky, které zákon pro takové prohlášení stanoví“ a „ani na základě vyhlášky soudu, která byla vyvěšena na úřední desce po dobu jednoho roku, se nepřihlásil nikdo, kdo by podal o nezvěstném zprávu“. Datum úmrtí pak bylo stanoveno tak, že dne 17. 4. 2003 byl M. Ř. st. „vyhlášen za nezvěstného“ dle výpovědi svých rodičů, kdy měl být tohoto dne „násilím unesen z místa jejich bydliště“. Žalovaná poté podala návrh na opravu data jeho úmrtí, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 6. 2012, č. j. Nc 732/2007-144, zamítnut, neboť „nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by byly schopny vyvrátit právní domněnku smrti“. Z uvedeného lze zjevně dovodit, že M. Ř. byl prohlášen za mrtvého z důvodu dlouhodobé nezvěstnosti a „nulových výsledků pátracích akcí“, z čehož nicméně není možné s určitostí tvrdit, že v soudem stanovený den úmrtí opravdu zemřel, resp. tento den nepřežil, a nebylo-li prokázáno na jisto jeho úmrtí v určitý den, nelze tím spíše činit závěry o účinnosti vydědění tak, jak je činil žalobce (a potažmo soud prvního stupně i soud odvolací), když prohlášení M. Ř. za mrtvého stojí – jak (mimo jiné) uvedl Obvodní soud pro Prahu 8 v usnesení ze dne 18. 6. 2012 – pouze na právní domněnce smrti.
Navíc za situace, kdy vyděděný potomek zemře před zůstavitelem, přechází právo „zpochybnit“ vydědění na potomky vyděděného, vztahuje-li se vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. i na tyto potomky vyděděného, přičemž platí, že pro platnost vydědění postačí, byl-li důvod vydědění dán u jejich zemřelého předka. Z uvedeného zřejmě vyplývá, že pokud byly u vyděděného naplněny zákonem stanovené důvody pro vydědění, má to důsledky i pro jejich potomky, nedožije-li se smrti zůstavitele, který jej vydědil. Ani v projednávané věci by proto neměla být pomíjena skutečnost, že důvod pro vydědění M. Ř. st. byl naplněn (byl trestně stíhán, neprojevoval o zůstavitele a jeho manželku zájem), a je tudíž nutné se zabývat i tím, jaké důsledky to má (musí mít) pro jeho potomka, když zůstavitel v listinách o vydědění ze dne 4. 7. 2003 a 8. 6. 2004 stanovil, že „vydědění se vztahuje i na potomky jeho vyděděného syna“. Vzhledem k tomu, že jednak v době pořizování závěti a listin o vydědění zůstavitelem, jednak v době úmrtí zůstavitele „nebylo známo“, že vyděděný syn M. Ř. st. zůstavitele předemřel, a že vůle zůstavitele zjevně směřovala k tomu, aby dědictví po něm nabyla pouze jeho pozůstalá manželka (žalovaná) a jeho synovi (včetně jeho potomků) se z důvodů v listinách o vydědění uvedených ničeho nedostalo, je třeba pohlížet na učiněné jednostranné právní úkony (závěť a vydědění) jako na úkony perfektní, naplňující zákonem stanovené požadavky, ze kterých lze dovodit poslední vůli zůstavitele.
Nakonec dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že „by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by bylo vydědění posouzeno jako účinné a mělo by důsledky i pro žalobce, který měl v době úmrtí zůstavitele pouze pět let“ a navíc „nebyl samostatně vyděděn“, není správný. Věk potomka vyděděného zásadně nemůže mít vliv na posouzení vydědění. Stejně tak s argumentací soudů, že žalobce nebyl vyděděn samostatně, a proto se stal oprávněným dědicem zůstavitele, nelze souhlasit. Podle ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. stanoví-li to zůstavitel v listině o vydědění výslovně, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 (potomky vyděděného). Vydědil-li by zůstavitel žalobce samostatně, jednalo by se o případ vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 obč. zák., nicméně na daný případ (vzhledem k závěru o účinnosti vydědění) je nutné aplikovat právě ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. Na žalobce se tedy vztahují důsledky vydědění, jak stanovil zůstavitel, aniž by musel být vyděděn samostatně, neboť důvody vydědění byly dány u jeho zemřelého předka.