Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 281/98, ze dne 30. 9. 1998:
Odvolací soud především poukazuje na to, že dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům je právním úkonem podle hmotného práva (viz výslovná úprava v § 471 odst. 1 ObčZ). Musí mít proto všechny náležitosti právních úkonů (§ 34 a násl. ObčZ), mimo jiné musí být také určitá (§ 37 odst. 1 ObčZ)
Dohoda o přenechání předluženého dědictví uzavřená v této věci požadavek určitosti nesplňuje. V dohodě, a následkem toho ani v napadeném výroku II. o schválení dohody, není totiž vůbec uvedeno, jak se předlužené dědictví jednotlivým věřitelům přenechává. Z výroku II. vyplývá jen to, že jde o dohodu dědiců a věřitelů o přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu určitých pohledávek, které jsou zde označeny. Z výroku však vůbec nelze zjistit, jak jednotliví věřitelé, kterých je celkem pět, dědictví nabývají.
Obsah dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům musí být stejně konkrétní, jako např. dohoda o vypořádání dědictví. Dohoda, ze které nelze zjistit, co který věřitel z dědictví převezme, je neurčitá. Smyslem dědického řízení je konkrétně rozhodnout o tom, kdo nabývá dědictví, ať již dědictví nabývají dědici (při postupu podle § 481 až § 484 ObčZ) nebo věřitelé (při postupu podle § 471 odst. 1 ObčZ). Usnesením podle § 175p a § 175q OSŘ je projednání dědictví skončeno (§ 175s OSŘ). Řešení otázky, komu konkrétně ta či ona věc z dědictví připadá, resp. jaké spoluvlastnické podíly k věcem z dědictví či k dědictví jako celku vzniknou, spadá výhradně do pravomoci soudu v řízení o dědictví, a musí být tedy předmětem usnesení podle § 175p a § 175q OSŘ.
Předmětná dohoda tomuto požadavku nevyhovuje, neboť v ni není uvedeno, kdo z věřitelů nabývá jednotlivé věci z dědictví (hotovost, akcie, trezor, automobil a další), ani v ní není uvedeno, že by dědictví jako celek nabývali věřitelé určitými spoluvlastnickými podíly. Takto uzavřená dohoda, pokud by byla pravomocně schválena, by vedla pouze ke sporům mezi věřiteli navzájem, případně i mezi věřiteli a dědici, a to, v jaké míře se který z věřitelů bude podílet na nabytí majetku z dědictví. Neurčitost v tomto směru by mohla být např. předmětem sporu o to, zda věřitelé nabyli dědictví do spoluvlastnictví rovným dílem (viz § 137 odst. 2 ObčZ) nebo v poměru, který by vyplýval z poměru jejich pohledávek (§ 471 odst. 2 ObčZ).
Bude proto nutné, aby dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům byla v tomto směru upřesněna, tak, aby z ní bylo zřejmé, co jednotliví věřitelé z dědictví nabývají, resp. v jakých spoluvlastnických podílech to nabývají. (K dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům viz také publikaci JUDr. M. Holub a kolektiv: Vzory rozhodnutí a úkonu soudů, Linde Praha a.s., 1997, str. 277 a násl.).
