Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1081/2013, ze dne 12. 2. 2014:
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k platnému vydědění žalobkyně zůstavitelkou z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 (podle tohoto ustanovení zůstavitel může vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl), který žalovaná v dovolání podrobuje kritice, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996 sp. zn. 6 Co 10/96, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl uveřejněn pod č. 21 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, který byl vydán ve skutkově obdobné věci týkající se vydědění žalobkyně jejím dědečkem V. M., k němuž tento zůstavitel přistoupil ze stejných důvodů jako zůstavitelka V. M. (babička žalobkyně)], a rozsudek odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
