Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 630/2014, ze dne 7. 8. 2015:
Z hlediska otázky nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem P. B., zemřelým dne 24.6.2010, podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššiho soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013). Dovolatelem vznesené námitky „nerespektování“ autonomie vůle zůstavitele a „rozporu“ s principem dobrých mravů proto nejsou důvodem, aby rozhodná právní otázka určení žalobce dědicem byla posouzena jinak.
