Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5273/2016, ze dne 3. 4. 2017:
Nadto napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem J. Š., zemřelým dne 19.11.2009, podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je z odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i z rozsudku soudu prvního stupně (na které v tomto směru odvolací soud odkázal), zřejmé, že odvolací soud vycházel při posouzení této otázky z ustálené judikatury soudů (k posuzování opravdového zájmu potomka srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
