Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2583/2016, ze dne 15. 9. 2016:
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelkou E.T., zemřelou dne 30.8.2012, podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákonik), a závěru o okamžiku rozhodném pro posouzení platnosti vydědění žalobkyně, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (mimo jiné) o tom, že existence důvodů vydědění se posuzuje ke dni podpisu listiny o vydědění, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013; a k rozhodnému okamžiku pro posuzování důvodu vydědění srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 1514/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 2860/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 3005/2012; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 705/2013, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 3213/2012) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
