Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 988/96, ze dne 28. 4. 1997:
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat ( § 476b o. z.). Svědkem nemůže být závětí povolaný dědic ani osoby mu blízké ( § 476f o. z.). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele ( § 460 o. z.); z této skutečnosti je třeba dovodit, že závěť, na jejímž základě má závětí povolaný dědic nabýt dědictví, musí být platná v okamžiku smrti zůstavitele. Je-li závěť v okamžiku smrti zůstavitele neplatná, nelze tuto neplatnost dodatečně po smrti zhojit. Přitom skutečnost, že závěť nebyla podepsána dvěma svědky, kteří splňují zákonné podmínky, stanovené zejména v § 476e a v § 476f o. z., je důvodem absolutní neplatnosti závěti. Svědkem pak není jakákoliv osoba, která byla sepsání závěti přítomna, ale osoba, která byla zůstavitelem za svědka určena a která s tímto určením projevila souhlas; určení svědka i jeho souhlas mohou být projeveny i konkludentně.
Skutečnost, že zůstavitel sám volí osoby, které budou svědky, je jednou ze záruk skutečnosti, že je věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť obsahuje jeho vůli.
Vzhledem k tomu, že v dané věci k okamžiku smrti zůstavitel závěť, kterou zůstavitelka nenapsala vlastní rukou, nepodepsali dva svědci splňující zákonné požadavky, je závěť absolutně neplatná. Tuto neplatnost by nebylo možno zhojit ani v případě, kdyby bylo prokázáno, že zůstavitelka projevila vůli, aby svědkem byl i Ing. M. K. (takové skutkové zjištění však soudy neučinily). Proto je rozhodnutí odvolacího soudu, s jehož právními závěry se dovolací soud ztotožňuje, správné a nezbylo, než dovolání zamítnout ( § 243b odst. 1, věta před středníkem, o. s. ř.).
