Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, ze dne 6. 9. 2012:
Pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku je podle ustálené judikatury soudů nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 3772/2007).
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Z hlediska skutkového stavu soudy v projednávané věci vycházely ze zjištění (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř. – nepodléhá), že zůstavitelka nebyla v životní situaci, kdy by se ocitla bez pomoci [pečovala o ni její dcera – žalovaná 1) – s manželem, s nimiž žila v jejich domě], že zůstavitelka v době před 30.9.1998 nežádala žalobce o konkrétní pomoc, že žalobkyně b) pravidelně navštěvovala zůstavitelku až do května 1998, že vztahy mezi žalobcem a) a zůstavitelkou byly narušeny majetkovými spory (o vrácení daru a o zrušení smlouvy) iniciovanými zůstavitelkou a že snaha žalobce a) o nápravu vzájemných vztahů byla ze strany zůstavitelky podmiňována přijetím její představy o rozdělení majetku. Dovolací soud má shodně s odvolacím soudem za to, že chování žalobců k zůstavitelce nelze přičítat „k jejich tíži“, bylo-li prokázáno, že zůstavitelka sama k této situaci významně přispěla.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy dovolateli předestřenou otázku, zda důvody vydědění žalobců, popsané zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 30. 9. 1998, jsou relevantními důvody z hlediska ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku, řešily způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nemůže mít po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
