Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, ze dne 11. 7. 2013:
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996 sp. zn. 6 Co 10/96, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl uveřejněn pod č. 21 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998).
V posuzovaném případě bylo v řízení prokázáno (správnost tohoto skutkového zjištění dovolatelka nijak nezpochybnila), že zůstavitel po dosažení zletilosti žalobkyně, jejíž postoje vůči němu a jeho manželce do té doby – z pohledu zůstavitele nepříznivě – usměrňovala babička z matčiny strany M. S., jíž byla žalobkyně svěřena do výchovy a s níž se stýkala i v době, kdy byla nařízena její ústavní výchova, neprojevil zájem se s ní jako se svým potomkem stýkat a udržovat s ní běžné příbuzenské vztahy. Okolnost, že se v té době již nacházel ve špatném zdravotním stavu, v důsledku něhož nebyl schopen jakýchkoliv samostatných úkonů, které za něj museli činit rodinní příslušníci, ani vzdálenost a nekvalitní dopravní spojení mezi místy bydliště zůstavitele a žalobkyně přitom nemohly zůstaviteli bránit v navázání styku se žalobkyní prostřednictvím jeho rodinných příslušníků a způsobem, který by nevyžadoval cestování zůstavitele do místa bydliště žalobkyně. Jestliže za těchto okolností ani žalobkyně neprojevila zájem o zůstavitele a o navázání kontaktu s ním, nelze dovodit, že by neprojevení tohoto jejího zájmu mohlo být důvodem k jejímu vydědění zůstavitelem podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku.
