Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1371/2020, ze dne 21. 10. 2020:
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalované přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobců podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozhodnutích, které žalovaná v dovolání označila, a to jak ohledně výkladu zůstavitelem pořízené listiny o vydědění ze dne 13. 9. 2006, tak i existence důvodů vydědění žalobců.
Z obsahu listiny o vydědění je zcela zřejmé, že úmyslem zůstavitele bylo vydědit své potomky (žalobce) podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože o něho trvale neprojevují zájem, který by jako potomci projevovat měli, přičemž „neprojevování zájmu“ blíže popsal. Tento projev vůle zůstavitele je naprosto jednoznačný, z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti není žádný důvod pochybovat, že skutečnou vůlí zůstavitele bylo své potomky vydědit. Jinou otázkou však je, zda v řízení zjištěný skutkový stav ohledně chování žalobců a jejich vztahy se zůstavitelem postačují k naplnění důvodu vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Za účelem takového posouzení jsou účastníci v řízení před soudem povinni plnit důkazní povinnost, tj. označit důkazy k prokázání svých tvrzení, pokud tak neučiní, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z těch důkazů, které byly provedeny. V dané věci závěr, že chování žalobců k zůstaviteli popsané v listině o vydědění nelze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení § 469 odst. 1 písm. b) obč. zák., učinil odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu v kontextu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která opakovaně zdůrazňuje, že zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Okolností, k níž při hodnocení zjištěného skutkového stavu věci přihlížel odvolací soud v dané věci, bylo také vedení sporu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k chatě (která byla původně ve spoluvlastnictví zůstavitele a matky žalobců – dřívější manželky zůstavitele) doprovázené výměnou zámků v chatě zůstavitelem, s tím, že následné trestní oznámení žalobců bylo jen reakcí na to, že jim tímto počínáním znemožňoval výkon jejich vlastnického práva.
