Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2237/2019, ze dne 2. 10. 2019:
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsudek odvolacího soudu, který při svém rozhodování vycházel ze soudem prvního stupně náležitě zjištěného skutkového stavu (opírajícího se o obsáhlé dokazování) a shodně dovodil, že žalobce neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, přičemž „původ vzniku konfliktního vztahu mezi žalobcem a zůstavitelem“ shledal na straně žalobce, je z hlediska závěru o důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem J. K., zemřelým dne 19.6.2011, podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti) srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 705/2013] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
