Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1211/2013:
Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§ 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.]. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbirce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyložil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – otázku důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. listinou o vydědění sepsanou ve formě notářského zápisu JUDr. Janou Zangiovou dne 16.7.2008 v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Závěr odvolacího soudu, že chování žalobce – za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel „projevil zájem o žalobce jako svého vnuka“, zatímco žalobce „nikdy o zůstavitele zájem neprojevil, a to ani formálně“, neboť „zůstavitel pro něj jako člověk neexistoval“- lze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., je správný.
Namítá-li žalobce dále, že zůstavitel „neměl zájem o jeho osobu“; že se „až do žalobcových sedmatřicetin, kdy sepsal listinu o vydědění, o něj nezajímal“, „neprojevil ten nejmenší zájem o životní osudy“ jeho i jeho matky, „neměl zájem stýkat se s ním a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“ a „naprosto o něj nestál“, pak podstatou těchto námitek je nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil), z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází, a to že „zůstavitel se o žalobce zajímal“ [vycházející ze zjištění, že „zůstavitel se o rodinu žalobce, resp. o matku žalobce i žalobce samotného, zajímal v rámci možností, které mu okolnosti dovolovaly, a to zejména tím, že se na ně vyptával žalovaného 1)“; že „smrt matky žalobce zůstavitele velmi citelně zasáhla“; že „zůstavitel se pokusil o kontakt s žalobcem, když se žalobce narodil“, že však „matka žalobce zůstavitele vyhodila“; že „poté se snažil ještě o nějaký kontakt, ale bezvýsledně“; že „zůstavitel o matce žalobce měl informace od žalovaného 1)“; že „zůstavitel byl zklamaný, že se mu žalobce neozval“, a že se na něho „vykašlala i matka žalobce“ ]. Tím, že žalobce na odlišném skutkovém závěru (že „zůstavitel se o žalobce nezajímal“) buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Takto uplatněné námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a nemohou proto založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být – jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, ročník 2006).
