Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1514/2011, ze dne 14. 3. 2013:
Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§ 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutim k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97 uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96 uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006 uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Odvolací soud vyložil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – otázku nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku listinou sepsanou vlastní rukou zůstavitele dne 22.11.1992 v souladu se závěry judikatury soudů. Dovodil-li, že „nelze převážně klást za vinu žalobci“, že se mezi ním a zůstavitelem nevytvořil „souladný vztah otce a syna“ a že proto důvody vydědění u žalobce podle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku nejsou dány, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Kromě polemiky se závěry soudů o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku dovolatelky v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňují. Podstatou jejich dalších námitek (např. že výpověď svědka P. Z. je pro svou neurčitost „zcela nepoužitelná“, že soud hodnotil výpověď svědkyně R. J. „nekriticky“, když nezohlednil, že jde o matku žalobce) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází (že zůstavitel platil na žalobce „pouze“ výživné stanovené soudem, nevyužil možnosti stýkat se s žalobcem a že „nelze přehlédnout, že zůstavitel vydědil žalobce ve věku necelých 23 let“). Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalovaných 1) a 2) v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
