Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 29/2008, ze dne 26. 8. 2008:
Podle ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák., nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) při posouzení otázek povahy soužití žalobkyně s R. K., zemřelým dne 30.4.2002 (též jen „zůstavitel“), a významu umístění zůstavitele v ústavu sociální péče pro toto soužití v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp.zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání zpochybňuje také závěr odvolacího soudu, že „ze strany zůstavitele, který byl podstatným způsobem omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nemohla být obecně dána ani vůle vést společnou domácnost, ani vůle společně hospodařit“.
Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu – jak je výše citováno – je zřejmé, že na tomto závěru rozzsudek odvolacího soudu nespočívá. Daný závěr uvedl odvolací soud jen jako doplnění k závěru, o které se zamítnutí žaloby v daném případě skutečně opírá, tj. závěru, že vztah žalobkyně a zůstavitele nenaplňoval znaky požadované zákonem pro vedení společné domácnosti (§ 115, § 474 odst. 1 obč. zák.).
