Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 29 Af 287/2011:
Ve vyjádření k žalobě žalovaný svůj názor podpořil poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 549/2007. Podle tohoto rozsudku „V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, je soud povinen zabývat se otázkou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy. Nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu ustanovení § 175no. s. ř., mohou dědici v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého dědici nabyli, již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo na uspokojení než vymáhaná pohledávka. Pro závěr, zda a v jakém ohledu se zástavní právo, jímž byly zděděné nemovitosti zatíženy ke dni smrti zůstavitele, může projevit jako dluh zatěžující dědictví (§ 470 odst. 2 obč. zák.), je určující, zda ke dni smrti zůstavitele již zůstavitel měl povinnost z titulu zástavního práva strpět uspokojení dluhu osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy. “
V předmětné věci bylo dědictví předlužené. V rámci dědického řízení nedošlo k dohodě podle § 175p OSŘ ani k likvidaci dědictví podle § 175t a následujících OSŘ. Dle usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č.j. 25D 234/2004 ze dne 31. 12. 2007 veškerý zůstavitelův majetek nabyla žalobkyně jako jediná dědička ze zákona. Soud určil obvyklou cenu majetku v SJM v době smrti zůstavitele, určil, co patří do dědictví a co pozůstalé manželce, do dědictví vyčíslil polovinu aktiv a pohledávek, přičemž čistá hodnota dědictví činila – 403 602 Kč. Druhou polovinu aktiv a pasiv nabyla pozůstalá manželka.
K částečnému uspokojení pohledávek věřitelů došlo po skončení dědického řízení, v rámci exekučního řízení, které probíhalo již za života zůstavitele a do kterého vstoupila na místo povinného, (zůstavitele), žalobkyně. Soud přihlášené pohledávky uspokojil z rozdělované podstaty dle § 337 OSŘ. V souladu s odst. 1 písm. c) uvedeného ustanovení správně přednostně uspokojil pohledávku oprávněného, kterým byl Z. J.
I přes uvedenou skutečnost však na straně žalobkyně zůstala povinnost uspokojit pohledávku správce daně, a to vzhledem k ustanovení § 471 odst. 2 OZ věta prvá, podle kterého „ nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví..“ Pohledávka správce daně byla dle ustanovení o likvidaci dědictví, tedy dle § 175v odst. 1 písm. c) a e) OSŘ pohledávkou přednostní před pohledávkou Z. J. Pokud nedošlo k plnění dluhů dle ustanovení o likvidaci dědictví, nelze se odvolávat na zásadu uvedenou v § 470 OZ a žalobkyně je povinna uhradit pohledávku správce daně, byť tím dojde k plnění nad rámec nabytého dědictví.
Soud v uvedené souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. Zn. 32 Cdo 1828/2009, [C 9207], podle kterého “Nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle § 175n OSŘ, ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471 odst. 1 ObčZ a nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175v odst. 2 a 3 OSŘ; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.”
Soud si je vědom, že žalobkyně se ocitla vzhledem k předluženosti dědictví v komplikované situaci, která však byla řešitelná dle existující právní úpravy tak, aby byla chráněna zásadou vyplývající z § 470 OZ.
Soud k této problematice cituje z článku Zdeňka Ryšánka Likvidace dědictví v časopise Ad Notam, č. 2/2009: “Při rozhodování dědiců o tom, jak se mají zachovat v případě, že je dědictví předlužené, hraje velkou roli riziko spojené s tím, že nebudou dostatečně ochráněni zásadou stanovenou v § 470 ObčZ, podle níž odpovídají za dluhy dědictví a náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Tato zásada totiž může podle § 471 odst. 2 ObčZ platit jen v případě, že by dědicové dluhy splnili podle ustanovení občanského soudního řadu o likvidaci dědictví (§ 175v OSŘ), což nemusí být zejména pro laika snadný úkol. Dědicové se dále můžou chránit tím, že pokud podají soudu návrh, aby soud věřitele vyzval k oznámení pohledávek a oni tak neučinili, těmto nepřihlášeným věřitelům (třeba i s přednostními pohledávkami) dědicové neodpovídají, je-li cena jimi nabytého dědictví vyčerpána. V té souvislosti je velmi problematické ustanovení § 175n OSŘ, které opět poněkud nešťastně kopíruje část ustanovení § 471 odst. 2 ObčZ. V tomto ustanovení se totiž opomnělo, že výzva věřitelům k oznámení jejich pohledávek může být na návrh dědiců dána jen v případě, že je dědictví předluženo a nedošlo k uzavření dohody o přenechání dědictví věřitelům k úhradě jejich dluhů. Pokud by tedy byla tato výzva soudu vydána bez splnění těchto dvou podmínek, nemůže mít účinky předvídané v ustanovení § 175n OSŘ, totiž že by dědicové neodpovídali za nepřihlášené dluhy. To procesní předpis stanovit nemůže, bylo by to v rozporu s ustanovením § 470 ObčZ (tyto důsledky má až postup podle § 175t odst. 2 OSŘ).Pokud by tedy dědicové chtěli dědictví přijmout s tím, že do výše ceny dědictví uhradí dluhy, měli by být shora uvedenými ustanoveními dostatečně chráněni, postup však vyžaduje značnou právní ostražitost. Jiným způsobem, jak se mohou dědicové vypořádat s předluženým dědictvím, je samozřejmě podání návrhu na likvidaci dědictví….. Obava dědiců z předluženého dědictví vede ve většině případů k tomu, že se dědicové rozhodují pro řešení pro ně nejbezpečnější a nejjednodušší – dědictví odmítnou. Následuje pak odmítání dědictví všemi zákonnými dědici až do fáze, kdy toto dědictví připadne státu.”
