Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 125/2022, ze dne 29. 11. 2022:
Soud prvého stupně především dospěl ke správnému skutkovému závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně a zůstavitel žili dlouhodobě, minimálně od smrti bratra zůstavitele [jméno][příjmení] (dne [datum]), společně jako druh a družka v domácnosti žalobkyně v [obec], společně pečovali o tuto domácnost, sdružovali finanční prostředky (do plechovky od kafe), z nichž společně hradili společné potřeby. Žalobkyně pro zůstavitele prala, vařila, starala se o jeho zdravotní stav a obstarávala společnou domácnost v [obec]. Zůstavitel zde zveleboval dům a jeho okolí, zajišťoval dřevo na otop. Soud prvého stupně dospěl též ke správnému závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že zůstavitel pobýval před svou smrtí v domě v [anonymizováno] z důvodu hlídání svého majetku, neboť mu zde byl dne 8. 5. 2021 odcizen motocykl, přičemž žalobkyně za ním několikrát denně dojížděla, aby mu přivezla jídlo, vyprala ošacení a postarala se o jeho zdravotní stav. Provedenými důkazy tak bylo vyvráceno tvrzení žalované o tom, že žalobkyně v květnu 2021 vykázala zůstavitele z domácnosti v [obec].
Soud prvého stupně nepochybil, pokud nepřipustil navržený důkaz příjmovým dokladem o zaplacení pohřební kytice, který byl z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatný, a tudíž nadbytečný, jak soud prvého stupně v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil.
Odvolací soud se rovněž neztotožnil s námitkou, že opakovaným výslechem svědkyně [příjmení] byla porušena koncentrace řízení. Z úpravy obsažené v § 118b odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených zákonem, jinak soud k jejich tvrzením o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé a k označení důkazů k prokázání skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé nepřihlíží (a postupuje tedy stejně, jako kdyby vůbec nebyly učiněny). Žalobkyně předně důkaz výslechem svědkyně [příjmení] navrhla již v žalobě. Opakování tohoto důkazu poté, co byl proveden při jednání dne 15. 3. 2022, pak navrhla v podání ze dne 8. 4. 2022 jako reakci na tvrzení ve výpovědích svědků [příjmení] a [příjmení] při jednání dne 31. 3. 2022 ohledně charakteru soužití žalobkyně a zůstavitele, způsobu jejich hospodaření a vyhnání zůstavitele z [obec] do [anonymizováno]. Opakovaným výslechem svědkyně [příjmení] tedy měla být v souladu s § 118b odst. 1 o. s. ř. zpochybněna věrohodnost těchto provedených důkazních prostředků a soud prvého stupně nepochybil, pokud opakování výslechu svědkyně připustil a k tomuto důkazu při rozhodování přihlížel.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Právní posouzení věci lze mít přitom za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. To se však v přezkoumávané věci nestalo.
Podle § 1637 odst. 1 o. z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Odvolací soud poukazuje na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu k předchozí právní úpravě v § 115 a § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, která je i nadále aplikovatelná, a podle které se společnou domácností rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen takové skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. např. R 34/1982, rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, z 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, z 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, z 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, z 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, a usnesení z 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, z 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, a z 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008).
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda žalobkyně splňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve třetí dědické třídě podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z. jako osoba spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti. Soud prvého stupně na zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 1637 odst. 1 o. z. v souladu se závěry konstantní judikatury a dospěl ke správnému právnímu závěru, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že žalobkyně je zůstavitelovou dědičkou ve třetí třídě dědiců jako osoba spolužijící, neboť žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku od jeho smrti ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost.
V této souvislosti lze však podotknout, že soud prvého stupně se v odůvodnění rozsudku nadbytečně zabýval obecnými úvahami o soužití mužů a žen a povahou vzájemného vztahu žalobkyně a zůstavitele, které byly z pohledu předmětu řízení právně nevýznamné. Relevantním posouzením v dané věci bylo pouze to, zda žalobkyně a zůstavitel tvořili po dobu jednoho roku spotřební společenství ve smyslu uvedených judikatorních závěrů.
