Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3072/2018, ze dne 13. 12. 2018:
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska aplikace a interpretace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – zejména z hlediska závěru, že i když „o tom, že se každý ze žalobců se zůstavitelkou více či méně pravidelně stýkal, ve větším či menším rozsahu a za úplatu či bez úplaty jí v inkriminovaném období vypomohl (nejvíce zřejmě – jak z provedených důkazů vyplývá – žalobce b/), není sice pochyb, naplnění podstaty zákonem v ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. stanovené podmínky společné domácnosti však v ani jednom případě prokázáno nebylo“, když žalobci netvořili se zůstavitelkou spotřební společenství trvalé povahy, v němž by bez rozlišování hospodařili se svými příjmy, žalobkyně a) vedla společnou domácnost se svými syny, nebylo ani tvrzeno, že společnou domácnost vedli také žalobkyně a) se žalobcem b), – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 2301/2012; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.6.2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pokud dovolatelé namítají, že „soud automaticky připustil rozhodování o dědicích ze zákona, aniž posoudil závěť předloženou žalovanými, jejíž neplatnost byla napadena již v průběhu řízení“, a že „jednoznačně mělo být nejprve provedeno dokazování z hlediska platnosti závěti a oprávněnosti závětních dědiců a teprve následně v případě shledání neplatnosti závěti mělo probíhat rozhodování o případných dědicích ze zákona“, a že si nejsou vědomi úkonu částečného zpětvzetí žaloby (ohledně neplatnosti závěti), jde o námitky, jimiž uplatnili jiné dovolací důvody, než je řešení rozhodné právní otázky, na které by záviselo rozhodnutí o jejich dědickém právu ze zákona; vedení společné domácnosti se zůstavitelkou (v řízení vedeném i za účasti v závěti označených dědiců) neprokázali a v důsledku toho dědici po zůstavitelce nejsou, bez ohledu na to, zda je závěť zůstavitelky ze dne 22.12.2010 platná (a budou dědit v ní ustanovení dědici) či neplatná (a dědictví tak připadne státu jako tzv. odúmrť). Ani tyto námitky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.
