Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 372/2001, ze dne 29. 11. 2001:
V tom, jak zůstavitelka v závěti ze dne 19. 7. 1993 (v její části napadené žalobou) vymezila dědice svého majetku, nelze bez dalšího dovodit, kdo (které fyzické osoby) se mají stát jejími dědici. Nepřesnost závěti v tomto směru však není bez dalšího důvodem její neplatnosti. Závěť je pro neurčitost ve vymezení okruhu povolaných dědiců neplatná jen tehdy, kdyby nebylo možné ani výkladem právního úkonu (způsobem uvedeným v ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ) dovodit, kdo se má stát dědicem zůstavitelky. Výklad závěti může směřovat jen k objasnění jejího obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zůstavitelka při pořízení závěti neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji. O tom, že obsah závěti (včetně objasnění toho, kdo je povolán za dědice) lze za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel vykládat, nebyly a nejsou v ustálené judikatuře soudů žádné pochybnosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, aj.).
Soudy obou stupňů dospěly na základě výsledků dokazování k závěru, že „nejsou žádné pochybnosti o tom, které osoby obmyslela ve své závěti jako rodinu V.“. Pomocí výkladu právního úkonu tedy dovodily, že v závěti ze dne 19. 7. 1993 (v její části napadené žalobou) byli – přes nepřesnost použitého slovního vyjádření – dědici zůstavitelky E. V. ustanoveni dostatečně určitým a srozumitelným způsobem a že z tohoto důvodu závěť nemůže být neplatná. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy v tomto směru (v tom, že vykládaly obsah závěti) postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Názor dovolatelky, že neurčitost závěti ze dne 19. 7. 1993 (v její části napadené žalobou) nelze pomocí výkladu odstranit, neboť subjekt označený jako „rodina“ nemá „právní způsobilost“, nebere v úvahu výše uvedenou ustálenou judikaturu soudů a pomíjí to, že v předmětné závěti nebyla slova „rodina P. V. v ulici N. č. 17, K.-P.“ použita k označení právnické osoby, ale fyzických osob, které se – jak soudy dovodily – podle vůle zůstavitelky měly stát jejími dědici.
