Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 423/2020, ze dne 22. 4. 2020:
V případě námitek žalobkyně, že důvod jejího vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013) hodnotil odvolací soud pouze z hlediska jí podaného návrhu na zbavení zůstavitele k právním úkonům, bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu, a že odmítl jako nerelevantní některé jí navržené důkazy, jde o výhrady ke správnosti skutkových zjištění a k hodnocení důkazů odvolacím soudem; z výsledků dokazování činí odlišná skutková zjištění, než odvolací soud, a dovozuje z nich vlastní právní názor na věc. Tím však uplatnila jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Pokud má žalobkyně za dosud nevyřešenou otázku vztahu ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, které upravují důvody pro vydědění, a ustanovení § 469a odst. 3 občanského zákoníku o náležitostech listiny o vydědění, přehlíží, že na těchto otázkách napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel, není na nich založen.
