Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3504/2017, ze dne 8. 11. 2017:
Skutečnost, že závěť nebyla podepsána dvěma svědky, kteří splňují zákonné podmínky, stanovené zejména v § 476e a v § 476f obč. zák., je důvodem absolutní neplatnosti závěti (srov. napříkladusnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96,uveřejněné pod č. 59/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přísné podmínky kladené na náležitosti závěti jsou odůvodněny tím, že závěť zakládá závažné právní důsledky po smrti zůstavitele, kdy již lze jeho vůli jen obtížně rekonstruovat, proto zvýšené nároky kladené zákonem na formu závěti nelze považovat za přepjatý formalismus (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 91/17).
Nahradí-li advokát úřední ověření pravosti podpisu vyžadované zvláštními právními předpisy, učiní tak tzv. „prohlášením o pravosti podpisu“ se stejnými právními účinky. Pravost podpisu na předložené listině lze prohlásit dvěma způsoby. Buď advokát činící prohlášení listinu sám sepsal, nebo ji jednající osoba před advokátem vlastnoručně podepsala. Podepsala-li osoba listinu před advokátem v jeho přítomnosti, osvědčuje advokát prohlášením tuto skutečnost. Zákonem stanovenou formou, kterou advokát osvědčuje pravost podpisu, je prohlášení o pravosti podpisu, které je samostatnou listinou v právním smyslu slova. Toto prohlášení může být vyznačeno na listině, na níž je podpis, jehož pravost má být osvědčena, případně na listině, kterou advokát sám sepsal, nebo může být vyhotoveno samostatně a poté pevně spojeno s předloženou listinou. Za samostatnou listinu o prohlášení o pravosti podpisu je přitom třeba pokládat jak prohlášení, které je pevně spojeno s předloženou listinou, tak prohlášení vyznačené přímo na předložené listině.
Závěť a prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny v právním smyslu slova, i když jsou obsaženy na jediném materiálním nosiči (listu papíru). První z nich obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněný pod č. 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedná-li se o případ, kdy advokát osvědčil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, případně advokát závěť sám sepsal, obsahuje listina s prohlášením o pravosti podpisu také podpis advokáta. Podpis advokáta na listině s prohlášením pravosti podpisu však ani v tomto případě nemůže nahradit chybějící podpis advokáta vystupujícího v pozici svědka ve smyslu § 476b obč. zák. v textu samotné závěti, a to již proto, že se jedná o podpis obsažený v listině vždy odlišné od závěti a mající rozdílný účel. Na věci pak nemůže nic změnit ani to, zda byl advokát v konkrétní věci oprávněn prohlášení o pravosti podpisu vystavit, či nikoliv.
K právnímu posouzení porušení povinnosti žalovaného advokáta v projednávané věci je tak třeba uvést, že sepsání závěti, jež pro nesplnění zákonných podmínek (je podepsána pouze jedním svědkem) je absolutně neplatná, je přímým porušením povinností advokáta, které mu ukládá § 16 zákona o advokacii. Lze proto uzavřít, že porušení povinnosti žalovaného mohlo způsobit žalobkyni (jež nebyla jeho klientem) majetkovou újmu tím, že se jí nedostalo závětí odkázaného majetku, a odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle § 420 obč. zák. tak může být dána, budou-li shledány za naplněné i ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu.
