Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2763/2022, ze dne 1. 11. 2022:
Ze znění ustanovení § 476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017].
Na výše uvedených závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit. I podle odborné literatury může být výslovný projev vůle zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, učiněn ústně, písemně, případně i jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí (srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648).
Judikatura soudů již dříve také dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy,
byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je tak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že se v případě prohlášení zůstavitelky, že „její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, nejedná o prohlášení o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, zvlášť za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala dalším závětním dědicům. Dovolacímu soudu nezbývá, než s tímto závěrem souhlasit.
Z výpovědí I. R. a M. S. při jednání před soudem prvního stupně dne 22. 7. 2020 vyplynulo, že zůstavitelka měla prohlášení, že „její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, učinit v kuchyni, odkud poté odešla s žalovaným 1) do obývacího pokoje, kde byla nachystána předmětná závěť, kterou zůstavitelka podepsala. Svědkyně závěti uvedly, že závěť jako svědkyně podepsaly tak, že nejprve šla za paní M. do obývacího pokoje I. R. a potom M. S. Podle svědkyně I. R. se před samotným podpisem závěti zůstavitelka k závěti nevyjádřila s tím, že „jaká je její poslední vůle, tedy co chce, nám sdělila už v té kuchyni“. Svědkyně M. S. vypověděla, že zůstavitelka „před mým podpisem v obývacím pokoji závěť nijak nekomentovala, nic mi k ní nesdělovala; to se tak nějak řeklo společně v té kuchyni“. Předmětnou závětí zůstavitelka pořídila kromě bytové jednotky č. 1260/30, podílu jednotky na společných částech domu XY, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, a to ve prospěch žalobců, také o pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch žalované 2) a o finančních prostředcích ve prospěch žalovaných 1), 3), 4) a 5).
Vzhledem k tomu, že smyslem zákonného požadavku, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, je, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli, nemohou správnost závěru soudů o neplatnosti předmětné závěti zůstavitelky z důvodu, že nebyly splněny všechny zákonem stanovené formální náležitosti, neboť se v projednávaném případě nejednalo o kvalifikované projevení vůle zůstavitelkou před dvěma současně přítomnými svědky, úspěšně zpochybnit ani námitky dovolatelů o právním formalismu a o rozporu výše uvedeného závěru odvolacího soudu s principem autonomie smluvní vůle a ústavním principem preference výkladu platnosti právního jednání na úkor závěru o neplatnosti téhož. Závěť je jednostranný neadresný odvolatelný právní úkon (nyní právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Dovolatelé zjevně přehlíží, že jimi namítaná pravidla jsou svou povahou pravidly interpretačními, která neslouží k doplnění absentujících formálních náležitostí právního jednání, ale která se uplatní teprve v případě, kdy právní úkon (v projednávané věci allografní závěť zůstavitelky) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, ale vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Za situace, kdy zůstavitelka pořídila závětí i o jiném svém majetku, než jen o předmětném bytu, a po tom, co v kuchyni měla prohlásit, že „její vůlí je, aby byt odkázala žalobcům“, odešla do obývacího pokoje, kde byla závěť připravena, kterou poté podepsala, nelze z předmětného prohlášení zůstavitelky usuzovat na závěr, že v dané situaci byla zřejmá její vědomost toho, že listina obsahuje její poslední vůli [tj. odkázat nejen bytovou jednotku č. 1260/30, podíl jednotky na společných částech domu XY, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, žalobcům rovným dílem, ale také pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY žalované 2) a přesně vymezené finanční prostředky žalovaným 1), 3), 4) a 5)] a že s jejím obsahem souhlasí. Naproti tomu lze přisvědčit závěru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že tímto prohlášením zůstavitelka vyjádřila jen a pouze svůj úmysl o způsobu, jakým hodlá se svým majetkem (v projednávaném případě pouze s částí svého majetku) naložit, a že se tedy nejednalo o její projev vůle ve vztahu ke konkrétní listině, tj. k allografní závěti ze dne 14. 9. 2013.
Nadto má dovolací soud za to, že z výše uvedeného postupu při pořízení předmětné allografní závěti zůstavitelky ze dne 14. 9. 2013 by nebylo možné dovodit ani závěr o tom, že ke splnění zákonem stanovených náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky dle ustanovení § 476b obč. zák. došlo v bezprostřední časové souvislosti, tedy tak, že se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém byly tyto náležitosti splněny, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1178/2009).
Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod.; společný uvedenému je však prvek bezprostřední časové souvislosti, který v projednávaném případě (s ohledem na zjištěný skutkový stav) zcela zřejmě naplněn nebyl, a proto ani z tohoto důvodu by nebylo možné dovodit závěr o naplnění všech zákonných náležitostí platné allografní závěti zůstavitelky.
