Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, ze dne 29. 11. 2018:
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom již dříve dospěla k závěru, že spornost pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti (pořízené ve smyslu ust. § 476b obč. zák.) bez toho, aniž by bylo (také) zpochybněno svědectví osob, které se na závěť podepsaly, neodůvodňuje postup podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., a tedy že allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy pouze tehdy, bude-li vyvráceno řádné svědectví těchto osob (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012).
Jak je z uvedeného patrné, pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 476b obč. zák.) tak není – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti; v projednávané věci navíc pro rozhodnutí sporu ani nebylo určující neunesení důkazního břemene ohledně pravosti podpisu zůstavitelky na závěti, když odvolací soud dospěl k závěru o tom, že J. N. a M. N., zemřelý dne 22.7.2010, jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 18.12.2009, neboť „zůstavitelka listinu datovanou 18.12.2009 podepsala“, a tedy „závěť datovaná 18.12.2009 je platná“, na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich správného právního posouzení (srov. níže „zásadní důkaz“ v podobě výpovědi svědků závěti).
