Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2375/2014, ze dne 7. 8. 2015:
Podle ustanovení § 175l odst. 1 OSŘ měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle § 175k odst. 3 OSŘ.
Jestliže manželství zaniklo smrtí zůstavitele nebo jeho prohlášením za mrtvého, postupuje soudní komisař (soud) při vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela podle ustanovení § 175l OSŘ. Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění nebo, vyhradili-li si manželé (buď po uzavření nebo již v době před uzavřením manželství) vznik společného jmění zcela nebo zčásti ke dni zániku manželství, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obvyklou cenu v době zániku společného jmění (tedy v době smrti zůstavitele) a provádí vypořádání tohoto majetku podle zásad uvedených v občanském zákoníku (srov. § 149 odst. 2 až 4 obč. zák.) nebo v jiných zákonech (např. v obchodním zákoníku).
Podle čl. 25 odst. 1 smlouvy o právní pomoci osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště. Podle čl. 25 odst. 5 věty první smlouvy o právní pomoci k řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odst. 1, 2 a 3.
Zákon o rodině Ruské federace ze dne 29. 12. 1995, č. 223-FZ, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o rodině Ruské federace“), upravuje majetkové vztahy mezi manžely v kapitole 7. čl. 33 až 46. Společné jmění manželů upravuje také občanský zákoník Ruské federace ze dne 30. 11. 1994, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „občanský zákoník Ruské federace“) v čl. 256.
Dovolatelé namítají, že „k řízení o majetkových vztazích manželů“ je dána pravomoc „ruských a nikoliv českých orgánů“, což dovozují z čl. 25 odst. 5 ve spojení s čl. 25 odst. 1 smlouvy o právní pomoci, který stanoví pro řízení o majetkových vztazích manželů pravomoc orgánů Ruské federace, a že „soudy neměly postupovat podle § 175l OSŘ„. Dovolací soud s jejich názory nesouhlasí z následujících důvodů.
Především je nutno respektovat jednu ze základních zásad mezinárodního práva soukromého, že soudy jsou vždy povinny aplikovat české procesní předpisy a že v každém státě se používá pouze jeho vlastních procesních předpisů. Tato zásada je zakotvena v ustanovení § 48 zákona č. 97/1963 Sb. a smlouva o právní pomoci neobsahuje žádné ustanovení, které by z uplatnění této zásady činilo výjimku.
Ustanovení § 175l OSŘ je přitom ustanovením obsaženým v procesním předpise, které upravuje postup soudů při vypořádání společného jmění manželů. Jde tedy bezpochyby o ustanovení, které má procesní povahu. Jestliže český právní řád upravuje vypořádání společného jmění bývalých manželů zaniklé v důsledku smrti jednoho z manželů (obligatorně) v rámci řízení o dědictví (v již zmiňovaném § 175l OSŘ), zatímco zákon o rodině Ruské federace (ani občanský zákoník Ruské federace) neobsahují žádné podobné speciální ustanovení ohledně majetkového vypořádání manželů při zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je nezbytné při řešení střetu mezi pravomocemi jednotlivých smluvních stran smlouvy o právní pomoci zohlednit spjatost české právní úpravy dědění a vypořádání společného jmění bývalých manželů. V neposlední řadě svědčí pro pravomoc českých soudů rovněž funkční hledisko, neboť poměrně výhodná situace pozůstalého manžela při vypořádání společného jmění je v českém dědickém právu kompenzována tím, že manžel není zařazen mezi neopomenutelné dědice. Nutno proto uzavřít, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá a ani dovolatelé netvrdí, že by k zániku společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ohledně nemovitého majetku v České republice došlo za života zůstavitele (např. dohodou), se ustanovení čl. 25 odst. 5 smlouvy o právní pomoci nepoužije. Je-li dána pravomoc českého soudu (soudního komisaře) k projednání nemovitého dědictví nacházejícího se na území České republiky podle čl. 43 odst. 2 smlouvy o právní pomoci po zůstaviteli, který byl ke dni smrti občanem Ruské federace, je – již z tohoto důvodu – dána pravomoc českého soudu (soudního komisaře) také k vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky, občanky Ruské federace, jestliže společné (nemovité) jmění bývalých manželů zaniklo smrtí zůstavitele bez ohledu na poslední bydliště bývalých manželů.
Závěr odvolacího soudu, že je „nezbytné, aby soud před rozhodnutím o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví a před rozhodnutím o nabytí dědictví zjistil, zda a jaký nemovitý majetek měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou a aby provedl jeho vypořádání“ podle § 175l OSŘ, je proto správný.
Dále dovolatelé namítají, že „majetkové poměry manželů se řídí cizím právem a nelze je vypořádávat podle zásad uvedených v občanském zákoníku„. Tato námitka nemůže být opodstatněná, a to již proto, že soudy v projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí – při posouzení otázek týkajících se vypořádání majetkových vztahů zůstavitele a pozůstalé manželky podle čl. 25 odst. 1 smlouvy o právní pomoci skutečně postupovaly a při rozhodování o tom, jaký majetek patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a o určení podílů bývalých manželů správně aplikovaly a interpretovaly zákon o rodině Ruské federace, zejména čl. 34 a 39.
Ani ostatní námitky dovolatelů, jimiž zpochybňují správnost soudy stanoveného rozsahu společného jmění, a to, že „byt“ není „předmětem společného jmění manželů“, neboť „ve výpisu z LV č. 5847 k.ú. N. již není uvedeno, že jde o majetek v SJM“, a že „byt (a jemu odpovídající spoluvlastnický podíl na budově a pozemku)“ není předmětem společného jmění, neboť „v kupní smlouvě byl jako kupující uvedený jen zůstavitel, který je v katastru nemovitostí zapsán jako jediný vlastník“, nejsou důvodné. Jednak proto, že – jak správně uvedl již odvolací soud – zápis v katastru nemovitostí není pro posouzení, zda předmětný majetek spadá do společného jmění manželů či nikoliv, rozhodující, jednak proto, že v řízení bylo prokázáno, že obě smlouvy (jak smlouva o převodu bytové jednotky ze dne 15. 4. 2011, tak smlouva „kupní o převodu vlastnického práva k bytové jednotce“ ze dne 6. 5. 2011) byly uzavřeny za trvání manželství zůstavitele s N. K. a podle čl. 34 odst. 2 zákona o rodině Ruské federace patří do společného jmění získaného manžely během manželství mimo jiné také nabytí nemovitého majetku získaného manžely „nezávisle na tom, na jméno kterého z manželů“ byl nemovitý majetek získán. Za situace, kdy v řízení nebyla zjištěna existence manželské smlouvy upravující jiný režim společného jmění (a dovolatelé existenci takové smlouvy ani netvrdí), postupovaly soudy správně, jestliže společné jmění zůstavitele a pozůstalé manželky vypořádaly rovným dílem (v souladu s čl. 39 odst. 1 zákona o rodině Ruské federace).
Dovolací soud v souzené věci není – jak bylo shora odůvodněno – vázán rozsahem dovolání ve smyslu § 242 odst. 2 o.s.ř., a proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu i v části, jež nebyla dovoláním výslovně napadena, přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné v části, v níž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o nabytí dědictví podle zákonných podílů jednotlivých dědiců ve stejné výši (ve výši jedné třetiny). Odvolací soud sice v odůvodnění svého usnesení správně uvedl, že podle čl. 40 odst. 2 smlouvy o právní pomoci se dědění nemovitého majetku řídí právním řádem té smluvní strany, na jejímž území se nemovitý majetek nachází, tedy v daném případě občanským zákoníkem České republiky, přesto však potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku, kterým soud prvního stupně „v souladu s ustanovením čl. 1141 odst. 2 občanského zákoníku Ruské federace“ potvrdil nabytí dědictví všem dědicům rovným dílem („každému z nich jednou třetinou“). Podle ustanovení § 474 odst. 2 obč. zák., jenž měl být v posuzované věci správně aplikován, se přitom při dědění podle druhé skupiny uplatní pravidlo, že dědici dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně jednu polovinu dědictví.
