Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, ze dne 17. 7. 2001:
Vzhledem k tomu, že žalobce důvody ke svému vydědění popírá, správně se soudy zabývaly otázkou, zda bylo prokázáno, že uplatněný důvod vydědění není dán. Odvolací soud dovodil, že při posouzení, zda žalobce trvale neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek měl projevovat, nelze přihlížet k chování žalobce vůči zůstaviteli v době přede dnem 1. 1. 1992, neboť důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. „byl zaveden“ s účinností ode dne 1. 1. 1992 a znamenalo by to „nepřípustnou pravou zpětnou účinnost právní normy“. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava (v posuzovaném případě jde o institut vydědění, který byl do dne 31. 12. 1991 upraven zčásti jinak, než podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 1992), nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před účinností nového právního předpisu, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy vzniklé před jeho účinností se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však nový právní předpis má vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) právního předpisu.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu)jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (retroaktivita) je nepřípustná. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. sv. 5, roč. 1996 – I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
V projednávaném sporu však o případ pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) nové právní úpravy (tj. zákona č. 509/1991 Sb.) nejde.
Zůstavitel vydědil žalobce listinou, sepsanou formou notářského zápisu dne 23. 3. 1992. Protože k vydědění došlo po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je nepochybné (a vyplývá to mimo jiné z ustanovení § 873, věty třetí, obč. zák.), že platnost tohoto právního úkonu je třeba posuzovat podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 1992 (tj. zejména podle ustanovení § 469a obč. zák. ve znění účinném od dne 1. 1. 1992).
V tom, že by při posouzení platnosti vydědění žalobce ze dne 23. 3. 1992 mělo (mohlo) být přihlédnuto také k chování žalobce vůči zůstaviteli z doby přede dnem 1. 1. 1992, nelze spatřovat pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) zákona č. 509/1991 Sb. K pravé zpětné účinnosti (retroaktivitě) dochází -jak vyplývá z výše uvedeného tehdy, jestliže soud podle nového právního předpisu posoudí vznik právního vztahu a nároky účastníků z tohoto vztahu v případě, že právní vztah a nároky z něj vyplývající již vznikly před účinností nového právního předpisu. Z toho, jak se žalobce choval vůči zůstaviteli v době do 31. 12. 1991, nemohl přede dnem 1. 1. 1992 vzniknout ve vztahu k jeho vydědění žádný právní vztah a ani nárok z něj vyplývající: nepřichází proto již z tohoto důvodu vůbec v úvahu, že by v posuzovaném případě mohly být právní vztahy účastníků a nároky z nich vyplývající vzniklé přede dnem 1. 1. 1992 znovu posouzeny podle právních předpisů účinných ode dne 1. 1. 1992. Na uvedeném závěru nic nemění to, že by důvod k vydědění žalobce mohl spočívat také v jeho chování vůči zůstaviteli, které podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 nepředstavovalo právní podklad pro jeho vydědění. Okolnost, že chování žalobce nebylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 právním důvodem pro jeho vydědění, sama o sobě neznamená pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) nové právní úpravy vydědění (účinné ode dne 1. 1. 1992), jestliže tato nová právní úprava umožňuje spojit s chováním žalobce vůči zůstaviteli také z této doby právní následky v podobě vydědění.
Důvod k vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je dán jen tehdy, byl-li tu stav, že potomek trvale neprojevoval opravdový zájem o zůstavitele, který by jako potomek měl projevovat, v době pořízení listiny o vydědění. Mohl-li zůstavitel vydědit svého potomka z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. listinou sepsanou ode dne 1. 1. 1992, posuzuje-li se platnost vydědění podle právní úpravy účinné ke dni, kdy byla pořízena listina o vydědění, a nestanoví-li v tomto směru právní předpisy (zákon) nic jiného, pak může důvod k vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němuž došlo v době přede dnem 1. 1. 1992.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud zabýval jen tím, zda žalobcovo chování odůvodňovalo jeho vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. jen v době od 1. 1. do 23. 3. 1992, aniž by přihlédl k jeho chování vůči zůstaviteli z předchozí doby. Jeho závěr o tom, že vydědění ze dne 23. 3. 1992 je neplatným právním úkonem, proto zatím nemůže obstát.
