Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1853/2012, ze dne 11. 9. 2013:
V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§ 473 odst. 1 obč. zák.). Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti; jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci (§ 473 odst. 2 obč. zák.).
Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona; pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (§ 479 obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti závěti podle ustanovení § 479 obč. zák., považuje se závěť za platnou, pokud se ten, kdo je takovou závětí dotčen, neplatnosti závěti nedovolá (srov. § 40a odst. 1 větu první obč. zák.).
Každý, koho musí zůstavitel podle zákona při pořízení závěti povolat za svého dědice, je tzv. neopomenutelným dědicem. Neopomenutelní dědici, kterými jsou (zletilé i nezletilé) děti zůstavitele, popřípadě jejich potomci, mají právo na tzv. povinný díl, který představuje právo na poměrnou část dědictví (na dědický podíl). Zůstavitelova závěť je relativně neplatná – jak se uvádí v ustanovení § 479 obč. zák. – potud, pokud se z dědictví nedostává nezletilému potomku zůstavitele alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona, a zůstavitelově zletilému potomku tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu ze zákona. Pořídil-li zůstavitel o svém majetku závěť a neodkázal-li zůstavitel neopomenutelnému dědici v ní větší podíl, zaručuje se uvedeným způsobem, že každý neopomenutelný dědic obdrží z dědictví takový podíl (tzv. povinný díl), který vymezuje ustanovení § 479 obč. zák. Právní úprava tímto způsobem omezuje testovací svobodu zůstavitele nakládat se svým majetkem pro případ smrti se zřejmým záměrem posílit rodinné vazby mezi zůstavitelem a jeho potomky a jejich osobní a citové vztahy, nicméně je třeba ji vykládat, stejně jako každé jiné omezení volnosti v právním jednání, zásadně restriktivně.
Tzv. povinný díl neopomenutelných dědiců se odvozuje od jejich dědického podílu ze zákona. Neopomenutelnými dědici jsou jen ti potomci zůstavitele, kteří jsou jeho dědici ze zákona v první dědické skupině, a jejich podíl na dědictví se odvíjí od dědického podílu dědiců ze zákona v první dědické skupině podle ustanovení § 473 obč. zák. Východiskem pro vyměření (stanovení) tzv. povinného dílu je tedy hypotetický stav zákonné dědické posloupnosti, který by nastal, kdyby zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť a kdyby jeho majetek dědili dědici v první dědické skupině, a v němž jsou práva jednotlivých dědiců vyjádřena podílem na celkovém dědictví. Manžel nebo partner a potomci zůstavitele patří do první dědické skupiny, i když odmítnou dědictví (§ 463 až 467 obč. zák.), i když se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu nepřihlíží (§ 468 obč. zák.), i když jsou dědicky nezpůsobilí (§ 469 obč. zák.), i když byli (platně) vyděděni (§ 469a obč. zák.) nebo i když soud v řízení o dědictví postupuje bez zřetele na tyto dědice (§ 175k odst. 2 věta třetí OSŘ). Při určování výše tzv. povinného dílu každého neopomenutelného dědice se proto také uvažuje se všemi osobami, které patří do první dědické skupiny, aniž by bylo současně významné, zda z uvedených důvodů nemohou (nechtějí) nabýt dědictví. Na tomto závěru nic nemění ani to, že se k těmto osobám při projednání a vypořádání dědictví nepřihlíží, neboť tu nejde o nabytí dědictví, ale (jen) o vyměření (stanovení) tzv. povinného dílu, při němž se vychází jen z hypotetického stavu dědické posloupnosti ze zákona tak, jak vyplývá z první dědické skupiny vymezené v ustanovení § 473 obč. zák. Pro vyměření (stanovení) tzv. povinného dílu není rozhodný stav v době pořízení závěti nebo v době vypořádání dědictví, ale vždy – jak vyplývá též z ustanovení § 460 obč. zák. – stav v době zůstavitelovy smrti. Velikost tzv. povinného dílu každého neopomenutelného dědice tedy závisí na počtu osob, které tvoří první dědickou skupinu v době (v den) smrti zůstavitele, a na jejich (hypotetických) dědických podílech (§ 473 obč. zák.). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl již dříve k závěru, že při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479 obč. zák. (tzv. povinného dílu) se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§ 473 obč. zák.) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto dědice (srov. právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, které bylo uveřejněno pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
V projednávané věci soudy postupovaly v řízení o dědictví bez zřetele k dceři zůstavitele K. B. (rozené M.), kterou zůstavitel vydědil, protože své vydědění nezpochybnila a relativní neplatnost závěti ze dne 25.9.2001 nenamítla. Vzhledem k tomu, že v době smrti zůstavitele patřila mezi osoby, které tvořily první dědickou skupinu, odvolací soud k ní přihlédl při určení (vyměření) tzv. povinného dílu M. S. a v souladu se zákonem.
