Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1884/2012, ze dne 26. 6. 2013:
Podle ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 občanského zákoníku).
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku se v ustálené judikatuře (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněna pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněn pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011) rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Fyzické osoby si nemusí být blízké (ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku), jejich společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění znaků společné domácnosti proto nepostačují například jen občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce nebo z jiných obdobných důvodů. Společná domácnost představuje spotřební společenství dvou nebo více fyzických osob trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje tedy například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo aby poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde – jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v odůvodnění svého rozsudku dne 10. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011 – jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává.
V posuzovaném případě odvolací soud při svém závěru, že soužití žalobkyně a zůstavitelky v jejím domě, jehož důvodem a účelem bylo zajištění péče o zůstavitelku vzhledem k její bezmocnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, nepředstavovalo vedení společné domácnosti jako spotřebního společenství trvalé povahy, v němž jeho členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, z uvedených východisek vycházel. Vznik takového spotřebního společenství žalobkyně a zůstavitelky vylučovala již okolnost, že žalobkyně – jak bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) – platila zůstavitelce (ať už sama ze svých prostředků, nebo prostřednictvím Z. K. z jejích prostředků) úhradu za užívání bytu v domě zůstavitelky. Žalobkyni nelze považovat za osobu odkázanou výživou na zůstavitelku, neboť zůstavitelka vůči ní neměla vyživovací povinnost stanovenou zákonem a ani jí fakticky výživu neposkytovala. Poskytování příspěvku na péči Úřadem městské části Praha 5 a uhrazování nákladů na živobytí žalobkyně ze strany zůstavitelky patřilo podle zjištění soudů mezi podmínky, za nichž žalobkyně pečovala o zůstavitelku, a nepředstavovalo poskytování výživy žalobkyni zůstavitelkou.
