Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 29 C 57/2019, ze dne 4. 1. 2021:
Předcházející řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 21 C 196⁄ 2016, bylo zahájeno žalobkyní po poučení obsaženém v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2016, č.j. 32 D 403⁄ 2016, vydaném pověřeným soudním komisařem JUDr. [jméno][příjmení], notářem, kterým bylo žalobkyni uloženo, aby do 2 měsíců od právní moci usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovanému žalobu na určení, že má právo na povinný díl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2018, č.j. 21 C 296/2016-265, bylo ve výroku I. určeno, že důvody pro vydědění žalobkyně jejím otcem uvedené v listině o vydědění formou výše uvedeného notářského zápisu nejsou dány a dále bylo určeno, že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po zemřelém [jméno][celé jméno žalobce]; ve výroku II. byla zamítnuta žaloba v části, kde se žalobkyně domáhala určení, že je dědicem po zůstaviteli, neboť soud neshledal v tomto rozsahu naléhavý právní zájem žalobkyně, neboť uvedl, že tato otázka bude případně posuzována v probíhajícím řízení o pozůstalosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, č.j. 17 Co 201/2018 – 315, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. o věci samé tak, že se zamítá žaloba o určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po zemřelém [jméno][celé jméno žalobce], když odvolací dospěl k závěru, že odpovídá zákonným požadavkům na žalobu o dědické právo žalobní petit požadující určení, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli. Naopak určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti, zákonným požadavkům nevyhovují, a tudíž je třeba na tuto žalobu nahlížet jako na žalobu o určení ve smyslu § 80 o.s.ř. Určení existence práva na povinný díl z pozůstalosti, není samo o sobě způsobilé odstranit stav právní nejistoty o dědickém právu, nýbrž směřuje spíše k rozsahu, kterým se nepominutelný dědic, za předpokladu, že dědí, na pozůstalosti podílí. Nadto v dané věci z podstaty věci plyne praktická bezvýznamnost určení práva žalobkyně na povinný díl z pozůstalosti za situace, kdy již bylo soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby o určení, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli [jméno][celé jméno žalobce].
V projednávané věci se však nejedná o žalobu na určení, nýbrž o žalobu na plnění, představující výši povinného dílu žalobkyně z pozůstalosti. Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející z téhož skutkového základu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2931/99). Nepominutelný dědic již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40⁄1964 Sb.), nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1 věta prvá o.z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Pokud se žalobkyně touto žalobou domáhá jako nepominutelný dědic zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňuje důvodnost svého vydědění notářským zápisem sp.zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaným dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno][příjmení], notářem se sídlem v Praze, avšak uznává platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil dědici děti své sestry, nejedná se o spor o dědické právo, nýbrž pouze o spor o nárok nepominutelného dědice (žalobkyně) na povinný díl. Žalobkyně jako nepominutelný dědic, jejíž právo na povinný díl nebylo uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení, se tak může domáhat žalobou vůči dědici zůstavitele (žalovaného) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích. Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byla dcera zůstavitele vyděděna po právu či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp.zn. 21 Cdo 4392 2017).
Dále se tedy soud zabýval otázkou, zda jsou v případě žalobkyně dány důvody vydědění, tak jak jsou obsaženy v notářském zápisu sp.zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaným dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno][příjmení], notářem se sídlem v Praze, tedy že se žalobkyně se zůstavitelem vůbec nestýkala (vyjma soudních sporů o výši alimentačních povinností) a neprojevovala o něj trvalý zájem, který by jako dcera projevovat měla.
Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že se rodiče žalobkyně rozvedli téměř ve 3 letech věku žalobkyně a otec žalobkyně se odstěhoval ze společné domácnosti, když žalobkyně nadále vyrůstala s matkou a rodiči matky. K citovému odcizení rodičů žalobkyně, které následně vyústilo v rozvod manželství, zcela zásadně přispěly hádky mezi rodiči manželky a manželem, které se následně přenášely do hádek mezi manželi samotnými. Otec žalobkyně úkorně vnímal poznámky rodičů matky žalobkyně vůči své osobě, přičemž si následnou odtažitost žalobkyně v jejím dětství vůči své osobě vysvětloval tím, že poznámky na jeho adresu jsou rodiči matky žalobkyně činěny v její přítomnosti, příp. že rodiče matky žalobkyně žalobkyni vůči němu přímo navádějí, čímž byl v dětství žalobkyně posilován negativní postoj žalobkyně vůči zůstaviteli. Po rozvodu manželství postupně docházelo k omezení styků mezi zůstavitelem a žalobkyní, kdy kolem 14. roku věku žalobkyně došlo k přerušení styků. Žalobkyně, jak sama vypověděla, se v dětství při schůzkách se zůstavitelem, zůstavitele bála, zůstavitel měl vůči ní nepříjemné, ironické poznámky, které si jako dítě brala osobně. Tento styl vyjadřování zůstavitele, tj. ironie, pichlavé poznámky apod., nejen vůči žalobkyni, ale jako takový obecně, se projevuje i v dopise zůstavitele matce žalobkyni ze dne 10. 10. 1986, ve kterém si zůstavitel stěžuje na nevhodné kulturní a sociální návyky žalobkyně. Lze tak shledat, že problematický vztah mezi zůstavitelem a žalobkyní má své kořeny již v dětství žalobkyně, a to lhostejno, zda v důsledku jednání matky žalobkyně a jejích rodičů, které mohlo ovlivnit náhled žalobkyně na osobu zůstavitele, neboť v tomto období dětského věku žalobkyně nelze klást žalobkyni k tíži nedostatek aktivního jednání směřujícího ke kontaktu se zůstavitelem. Jakkoliv žalobkyně uznává, že v dospělosti zjistila, že chování a jednání zůstavitele, tedy jeho ironické poznámky, bylo zůstaviteli„ vlastní“ a nebylo směřováno pouze vůči žalobkyni, nelze odhlédnout od skutečnosti, že tento náhled na osobu zůstavitele neměla a nemohla žalobkyně mít v dětském věku, kdy naopak je zcela pochopitelné, že takovéto poznámky si brala osobně a tyto negativně ovlivnily náhled na osobu zůstavitele a vztah s ním. Skutečnost, že toto období, resp. chování žalobkyně v tomto období, nebylo důvodem vydědění žalobkyně, jednoznačně prokazuje zůstavitelem pořízená závěť dne 31. 5. 1990, tj. v 15 letech žalobkyně, kterou odkázal pro případ své smrti svůj majetek v rozsahu 50 % právě žalobkyni, která měla obdržet družstevní byt a vybavení a členství v [anonymizována dvě slova]. K dalšímu kontaktu následně došlo ze strany zůstavitele, a to v 18 letech věku žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že iniciativa byla v tomto období vyvinuta zůstavitelem, který žalobkyni pozval na oběd, na který se velice těšil, ještě několikrát se s žalobkyní následně setkal. Tyto pokusy o obnovení vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem následně ztroskotaly v okamžiku, kdy žalobkyně otevřela otázku výživného. Tento požadavek si zůstavitel vysvětloval tak, že žalobkyně nemá opravdový zájem o vztah se zůstavitelem, ale pouze zájem o zůstavitelovi finanční zdroje. Následně došlo ke sporům o výživné žalobkyně, které vyústily ve vydědění žalobkyně. Vydědění žalobkyně má nejen časovou souvislost se spory o výživné, ale tento důvod je v listině o vydědění výslovně uveden –„ se zůstavitelem se vůbec nestýká (vyjma soudních sporů o výši alimentačních povinností)“. Uplatnění nároku žalobkyně na výživné po zůstaviteli nelze shledat jako např. jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž žalobkyně nebyla ve sporech o výživné zcela neúspěšná (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 13 C 331⁄ 1994, byla zůstaviteli uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně od 1. 9. 1994 částkou 2 000 Kč měsíčně). Požadavky zůstavitele na předkládání indexu žalobkyní dle náhledu soudu v daném případě nepředstavují opravdový zájem zůstavitele o průběh studia žalobkyně, nýbrž nástroj kontroly a možný důkazní prostředek ve prospěch zůstavitele v řízeních o výživném, kdy mj. i svědkyně [jméno][příjmení] vypověděla, že jedním z hlavních důvodů, proč zůstavitel řešil studium žalobkyně, byly alimenty. Taktéž tvrzení o tom, že žalobkyně byla členkou sekty, a že zůstavitel horečnatě zjišťoval informace o této sektě, je nutno dle náhledu soudu interpretovat v kontextu tehdy probíhajících sporů o výživné žalobkyně, kdy pokud by měl zůstavitel opravdu o žalobkyni takový strach, jak je tvrzeno, nic mu nebránilo, aby žalobkyni osobně kontaktoval a osobně s ní tyto věci řešil. Po ukončení alimentačních sporů se žalobkyně se zůstavitelem setkala osobně ještě na jednání Obvodního soudu pro Prahu 3, kde jí zůstavitel sdělil, že tímto spolu skončili a již se neuvidí. Po tomto odmlčení následně iniciovala kontakt se zůstavitelem žalobkyně, když jej pozvala na promoci, kam se zůstavitel se sestrou dostavil. Poté již k žádnému kontaktu mezi zůstavitelem a žalobkyní nedošlo.
Podle konstantní judikatury je třeba zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp.zn. 6 Co 10/96; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp.zn. 30 Cdo 2214/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp.zn. 21 Cdo 3992/2008).
Výše uvedené závěry pak lze vztáhnout a aplikovat i na projednávanou věc. Problematické vztahy mezi žalobkyní a zůstavitelem mají původ v dětství žalobkyně, přičemž toto nelze klást k tíži žalobkyně. Poté, co kolem 14 let věku žalobkyně kontakty mezi zůstavitelem a žalobkyní zcela ustaly, kontaktoval zůstavitel žalobkyni v její dospělosti v 18 letech věku žalobkyně. Ani v tomto období však nedošlo k obnovení vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, když žádost o výživné zůstavitel interpretoval jako pouhý zájem o finanční prostředky zůstavitele, přičemž měl jiné představy o samotné žalobkyni a o obsahu a kvalitě vztahu žalobkyně vůči zůstaviteli. Po ukončení řízení o výživném žalobkyně učinila ještě jeden vstřícný krok, když zůstavitele pozvala na promoci, kam se zůstavitel dostavil, avšak poté veškeré kontakty až do smrti zůstavitele ustaly. Soud tak v dané věci dospěl k závěru, že zůstavitel neprojevoval opravdový zájem o žalobkyni, pročež nelze absenci projevení zájmu ze strany žalobkyně kvalifikovat jako důvod pro vydědění žalobkyně ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. b) o.z. Soud proto uzavřel, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vydědění žalobkyně učiněné v notářském zápisu sp.zn. N 302⁄99, NZ 267⁄99, sepsaném dne 5. 8. 1999 JUDr. [jméno][příjmení], notářem se sídlem v Praze, není po právu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobkyni jako nepominutelnému dědici ve smyslu § 1643 odst. 1 o.z. náleží z pozůstalosti povinný díl min. v rozsahu čtvrtiny jejího zákonného dědického podílu dle § 1643 odst. 2 o.z. Jelikož čistá hodnota pozůstalosti činí 2 129 834,43 Kč, čtvrtina z této částky pak činí 532 458,60 Kč. Proto soud shledal žalobu zcela důvodnou a ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku 532 458 Kč. Nárok na zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o.z., výše úroku pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvému dni prodlení.
