Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 679/2016, ze dne 6. 1. 2017:
Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 OSŘ je uplatňována i ve sporu zahájeném žalobou podle § 175k odst. 2 OSŘ, jehož účastníky jsou – vyjma žalobce (žalobců) – i všichni ostatní účastníci dědického řízení (a to na straně žalovaného), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného na podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Potenciální neúspěch ve věci je „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž v řízení vyvolaném na základě odkazu podle § 175k odst. 2 OSŘ je právě ten, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015). Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení, zda tu dědické právo je (není), je úspěch ve věci obecně poměřitelný okolností, zda žalobce je (případně, v návaznosti na konkrétní procesní situaci a tomu odpovídajícímu žalobnímu petitu, zda žalovaný není) shledán dědicem po zůstaviteli. K žalobě odkázaný účastník (dědic) přitom vždy nebude ve věci úspěšný tehdy, jestliže jeho žaloba bude odmítnuta (§ 43 odst. 2 OSŘ) nebo řízení o ní bude zastaveno (§ 104 OSŘ), což má stejný následek, jaký je spojen i s tím, že odkázaný účastník žalobu vůbec nepodal, tj. že soud pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice (srov. § 175k odst. 2 in fine OSŘ). Nicméně i v případě sporu vyvolaného žalobou podle § 175k odst. 2 OSŘ je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení předmět řízení vymezený žalobou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že žalobci (jako právní nástupci pozůstalé dcery zůstavitelky M. M., která zemřela dne 8. 7. 2009) neuznali platnost závěti ze dne 24. 6. 2004, pořízené ve prospěch žalovaného, ani vydědění M. M. z téhož dne s odůvodněním, že závětní svědci nebyli současně přítomni při podpisu závěti a že rovněž důvody vydědění neobstojí. Okresní soud Brno-venkov je proto usnesením ze dne 19. 8. 2010, č. j. 21 D 743/2007-92, odkázal, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali žalobu na určení, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce. V žalobě podané v souladu s odkazem dědického soudu žalobci namítli neplatnost závěti i vydědění, uvedli, že „listina označená jako závěť ze dne 24. 6. 2004 není platnou závětí, i kdyby platnou závětí byla, vydědění v ní obsažené neobstojí, neboť nejsou dány jeho skutkové důvody“, že „konečně žádná ze závětí nemůže obstát v tom směru, pokud zcela vylučuje dceru zůstavitelky z dědění“, a proto navrhli, aby soud vydal rozsudek, kterým se určuje, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce. Dále navrhli, aby soud stanovil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení „tak, jak budou vyčísleny“. Soud prvního stupně shledal závěť ve prospěch žalovaného i vydědění M. M. jako neplatné a určil, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce; povinnost k náhradě nákladů řízení stanovil žalovanému podle zásady plného úspěchu žalobců ve věci. Odvolací soud jeho rozhodnutí změnil tak, že určil, že M. M. je dědičkou po zůstavitelce „k podílu neopomenutelného dědice“. Vycházel z toho, že závěť ve prospěch žalovaného je platná a neplatné je pouze vydědění M. M. Změnil proto rovněž výrok o náhradě nákladů řízení, a to podle zásady částečného úspěchu ve věci na straně žalobců i žalovaného tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále stanovil, že žádnému z účastníků nepřísluší ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci, kteří se domáhali neplatnosti závěti pořízené ve prospěch žalovaného a neplatnosti vydědění jejich právní předchůdkyně, tak vznesli nárok na celý zákonný dědický podíl M. M. po zůstavitelce. Odvolací soud však určil její dědické právo kvantitativně jinak, než požadovali žalobci i než je vymezil soud prvního stupně, který jejich žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud vycházel z toho, že závěť ve prospěch žalovaného je platná a neplatné je pouze vydědění M. M., určil tedy dědické právo M. M., resp. jejích dědiců, v rozsahu ½ zákonného dědického podílu M. M. po zůstavitelce jako podílu zletilého neopomenutelného dědice (k tomu srov. § 479 obč. zák.). Je proto zřejmé, že odvolatelům nelze dát zcela za pravdu, pokud namítají, že „toto řízení je řízením o existenci dědického práva, nikoli o velikosti podílů“, neboť v řízení o žalobě podle § 175k odst. 2 OSŘ soud svým rozhodnutím o sporných otázkách týkajících se žalobou požadovaného určení dědického práva v podstatě vymezuje „mantinely“, v jakých lze poté v dědickém řízení nabytí dědictví žalobci potvrdit.
Je tedy zjevné, že v projednávané věci nejde o případ, kdy by bylo žalobě „zcela vyhověno“, jak se mylně domnívají dovolatelé. Tento závěr není možné automaticky dovozovat ze skutečnosti, že soudy ve svých rozhodnutích existenci dědického práva M. M. určily. Podle ustálené judikatury totiž ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky (např. platnosti závěti či vydědění), byť by byla významná pro posouzení dědického práva. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné, představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale v důvodech rozhodnutí. V posuzovaném případě bylo proto na základě odkazu dědického soudu žalováno o určení dědického práva tak, aby zahrnovalo řešení všech předběžných právních otázek (platnosti závěti i vydědění), které jsou pro určení dědického práva (jeho rozsahu) významné. V této souvislosti lze dědickému soudu (i soudům ve sporném řízení, které v tomto směru měly žalobce poučit) vytknout pouze to, že pokud by odkaz k podání žaloby podle § 175k odst. 2 OSŘ byl – v reakci na žalobci vznesenou námitku absolutní neplatnosti závěti – formulován vhodněji taktéž k podání žaloby o určení, že „žalovaný není dědicem ze závěti ze dne 24. 6. 2004“, mohl být úspěch ve věci zjevnější, neboť by v této části žalobě nemohlo být vyhověno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4774/2009). Proto také soudy ve svých rozhodnutích mohly určit (a odvolací soud tak učinil) dědické právo v jiném (menším) rozsahu, než jak bylo nárokováno žalobou podle § 175k odst. 2 OSŘ, a to aniž by část žaloby zamítly. Odvolací soud přitom správně zdůvodnil, proč byli žalobci ve věci úspěšní pouze zčásti, zčásti pak úspěch neměli, což platí i pro žalovaného, tj. že to vyplývá z porovnání toho, co bylo žalobou požadováno a jak bylo o žalobě rozhodnuto.
Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že nemůže být důvodná dovolací námitka, že odvolací soud „rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, ačkoli se zřetelně fakticky pokusil aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ“, neboť odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení „podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ“, rovněž však odůvodnil (byť již bez zmínky konkrétního zákonného ustanovení), jakými úvahami se při aplikaci této zásady v posuzovaném případě řídil, proč byli žalobci ve věci úspěšní pouze částečně a jaký má tento částečný úspěch ve věci dopad na stanovení náhrady nákladů řízení. Důvodná nemůže být ani dovolací námitka, podle níž „bylo namístě aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 OSŘ“, jelikož nelze dospět k závěru, že by žalobci měli neúspěch v poměrně nepatrné části.
