Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, ze dne 20. 8. 2018:
Obdobně jako allografní závěť pořízená dle předchozí právní úpravy (ust. § 476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o.z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Zákon nově ukládá všem osobám působícím při pořízení závěti (tedy i svědkům) povinnost mlčenlivosti a povinnost uhradit újmu způsobenou zůstaviteli porušením mlčenlivosti (srov. ust. § 1550 o.z.). Rovněž vznáší výslovný požadavek na náležitost závěti v podobě „svědecké doložky“, která byla dosud v praxi zpravidla respektována i bez normativní úpravy. Vzhledem k dispozitivnosti stávající právní úpravy („zpravidla připojí“) však není možné z nedostatku svědecké doložky dovozovat neplatnost závěti.
Taktéž je i výslovně stanoveno, že je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Do jisté miry tím dochází ke „snížení“ postavení svědka na úroveň svědka totožnosti. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 138, 139). Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována (srov. právní názor vyjádřený v Novotný, P., Novotná, M. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, 2014, str. 51).
Právní úprava prosté allografní závěti stran „prokázání totožnosti“ zůstavitele vychází z tradiční úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském, vyhlášeném císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z.s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v rámci níž právní teorie i soudní praxe dovozovala, že svědci nemusí znáti zůstavitele ani obsah posledního pořízení (§ 579 in fine), ale musí býti s to potvrditi, že zůstavitel a osoba, která činí poslední pořízení, jsou osobou jedinou, resp. jsou s to potvrditi, že se nepřihodil v osobě zůstavitelově podvod nebo omyl (§ 585 per anal.) [k tomu srov. např. rozhodnutí Gl. U. 1604 nebo Gl. U. 12.024, uveřejněné v Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, str. 125, 136].
Vzhledem k tomu, že allografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Ze znění – v zásadě stejné – předchozí právní úpravy, provedené ustanovením § 476b obč. zák., nebylo možné důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisoval pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011]. Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění ust. § 1534 o.z.) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány.
Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci dospěl na základě toho, že „svědek J. Č. nebyl schopen potvrdit, že pořizovatel závěti a zůstavitel A. B. jsou jedna a táž osoba“, a že „nebyl schopen potvrdit, že pořizovatel závěti před ním a další svědkyní G. K. výslovně prohlásil, že listina datovaná 4. 2. 2015 obsahuje jeho poslední vůli“, k závěrům, že „tyto skutečnosti J. Č. diskvalifikují jako svědka závěti“ a že „z toho důvodu poslední vůle datovaná 4. 2. 2015, kterou A. B. pořizoval o svém majetku, nesplňuje formální náležitosti závěti uvedené v § 1534 a § 1539 odst. 1 o.z., a tudíž je neplatná“, dovolací soud s těmito závěry souhlasí.
Svědek závěti ze dne 4. 2. 2015 J. Č., vyslechnutý při jednání před soudem prvního stupně dne 2. 2. 2017, totiž vypověděl, že „žalobce ani žalovanou nezná, zná pouze paní G. K.“, že „ho paní G. K. požádala, aby byl svědek u závěti“, že „ho přivezla do domu, kde byl ten pán, jeho jméno si již nepamatuje“, že „se závěť sepsala a vytiskla na notebooku s tiskárnou“, že „poté došlo k podpisu závěti, jako že je svědek, a odjeli pryč“, že „si nepamatuje, že by se s pánem bavil“, a že „ví, že ten pán byl starší, občanky ležely na stole, ale on je nekontroloval“. Rovněž při jednání před odvolacím soudem dne 7. 12. 2017 svědek Č. vypověděl, že „pořizovatele závěti nikdy předtím neviděl, neznal ho, tento mu nijak neprokázal svou totožnost“ a že „si nevzpomíná, zda se pořizovatel nějak k textu závěti vyjádřil“. Z uvedeného vyplývá, že ani v případě zohlednění svědectví G. K., podaného dne 2. 2. 2017 před soudem prvního stupně, podle nějž „v den sepisu závěti přivezla pana Č. svým vozem k panu A. B., seznámila je a oni si povídali“, ani jejího obdobného svědectví ze dne 7. 12. 2012 učiněného před odvolacím soudem v tom smyslu, že „když přijeli s panem Č. k p. B., tak je vzájemně představila“, a že „poté, co byla závěť vytištěna, ji dala panu B.-pořizovateli závěti, který si ji přečetl a řekl, že s ní takto souhlasí“, by nebylo možné dospět k závěru o naplnění zákonných požadavků, aby oba svědci allografní závěti byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, a aby zůstavitel před dvěma (současně přítomnými) svědky – právě jejichž korespondující svědectví má jakoukoliv pochybnost týkající se pořízení závěti odstranit – výslovně projevil, že listina ze dne 4. 2. 2015 obsahuje jeho poslední vůli.
