Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 705/2013, ze dne 28. 11. 2013:
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Protože důvod vydědění musí být zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám, jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn (resp. v době předcházející vydědění). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985).
Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§ 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).
Odvolací soud vyložil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – otázku nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. listinou nazvanou „Závěť“, sepsanou vlastní rukou zůstavitele, podepsanou zůstavitelem, datovanou v Kralupech nad Vltavou dne 4. března 2009, v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Chování žalobce, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nelze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., když – jak dovodil odvolací soud – ve vztahu k zůstaviteli žalobcem „projevený zájem odpovídal charakteru již z dětství nastolených rodinných vazeb“, kdy „otec žalobce se s ním prakticky po celou dobu jeho nezletilosti nestýkal, nebudoval vztahy mezi rodičem a synem“ a jejich setkání v době dospělosti a rané dospělosti žalobce měla „náhodný charakter“.
