Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4234/2016, ze dne 19. 12. 2017:
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel 4. 9. 2013, je třeba v řízení o dědictví v prvním i druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014), tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Na použití hmotněprávních předpisů České republiky při dědění majetku v České republice, jejímž byl zůstavitel v době své smrti i v době pořízení závětí státním občanem, nemá žádný vliv skutečnost, že závěť pořídil ve formě notářského zápisu ve Francii, stejně jako listinu napsanou vlastní rukou s datem 15. 10. 2011, neboť podle § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (který je i po jeho zrušení zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2014, aplikovatelný v dané věci, když podle jeho ustanovení § 123 odst. 1věta první se vznik a existence právních poměrů a skutečnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzují podle dosavadních právních předpisů), se právní poměry dědické řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti, a podle § 18 tohoto zákona se i způsobilost zřídit nebo zrušit závěť řídí právním řádem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle, totéž platí pro formu závěti, zde však stačí, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 obč. zák.).
Závěť může zůstavitel buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 1 a 2 obč. zák.).
V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (§ 477 odst. 1 obč. zák.).
Jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení § 481 odst. 1 věty druhé tím není dotčeno (§ 478 obč. zák.).
Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze závěti se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn (§ 484 obč. zák.).
Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění potomků (§ 479 obč. zák.).
Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst. 1 obč. zák.).
V projednávané věci vycházel odvolací soud při rozhodování především z toho, že zůstavitel pořídil dne 10. 2. 2011 závěť sepsanou za přítomnosti dvou svědků notářským zápisem notáře ve Francii, kterou odkázal dceři I. J. V. „celou část pozůstalosti, s níž je možno nakládat, v nejširším rozsahu podle francouzského právního řádu, pokud jde o majetek, který mu podléhá, a podle českého právního řádu, pokud jde o majetek, který mu podléhá“, a že dcery zůstavitele J. V. D. a D. E. M. B. V. namítly relativní neplatnost závěti, tj. žádaly svůj podíl neopomenutelného dědice. Dále vycházel z toho, že listina uvozená větou: „Toto je má závěť upřesňující závěť z 10. února, a tak ji mění“, je v první části („Já níže podepsaný F. V., narozen v H. v České republice, si přeji doplnit znění své závěti, kterou jsem pořídil dne 10. února 2011 formou notářského zápisu, jejž sepsal Maitre Sennac, notář v Cahors, abych ji upřesnil následovně: týká se Část pozůstalosti, s níž je možno nakládat, kterou jsem přidělil své dceři I. V., z veškerého majetku nacházejícího se v České republice, je třeba chápat jako maximální část dovolenou podle českého právního řádu v době sepsání závěti“), která je ukončena datem 15. 10. 2011 a podpisem zůstavitele, pouze upřesněním toho, co je uvedeno v závěti zůstavitele pořízené formou notářského zápisu dne 10. 2. 2011. Druhá část listiny obsahující text: „Odvolávám všechny závěti, závěť v podobě notářského zápisu ze dne 10. února dvatisícejedenáct“, a podpis zůstavitele, je podle odvolacího soudu neplatným odvoláním závětí, neboť tento právní úkon není datován.
Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku, jejími podstatnými náležitostmi je ustanovení dědice (dědiců) a také uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána. V usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, na které dovolatelky v dovolání poukázaly, Nejvyšší soud ČR uvedl, že se ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. nezmiňuje o tom, jak musí být v závěti den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, uveden, z ustanovení upravujících způsob pořízení jednotlivých zákonných forem závěti je však zřejmé, že v případě závěti pořízené vlastní rukou zůstavitele i závěti pořízené v jiné písemné formě se svědky úkonu je lhostejné, kde se datum podepsání v textu nachází, ale musí být uvedeno tak, aby celý text závěti tvořil logický, tj. srozumitelný (vyložitelný) celek. Tento závěr o umístění data podepsání závěti byl vysloven ve vztahu k pořízení závěti, podle dovolacího soudu však není žádného důvodu k tomu, aby pro případ zrušení závěti (o který jde v nyní projednávané věci) neplatilo stejné pravidlo, tedy, aby den, měsíc a rok, kdy pořizovatel podepsal úkon zrušení dřívějších svých závětí, byly na listině umístěny tak, aby tvořily logický celek s tím, co je jinak na listině uvedeno.
Judikatura připouští, aby jedna listina obsahovala více právních úkonů (např. závěť a vydědění, nebo zrušení dřívější závěti a pořízení závěti nové). V těchto případech sice postačí, aby na listině bylo pouze jedno datum podepsání, ovšem pouze tehdy, je-li nepochybné, že právní úkony obsažené na listině byly učiněny, resp. podepisovány současně.
V projednávané věci se jeví, že předmětná listina, na níž je jedno datum 15. 10. 2011 a dva podpisy zůstavitele, obsahuje dva úkony – jednak „upřesnění dřívější závěti“ a dále odvolání všech závětí. Z obsahu těchto úkonů vyplývají pochybnosti, zda mohly být učiněny, resp. podepsány zůstavitelem současně (15. 10. 2011), neboť spolu nekorespondují. Žádnou logiku nemá, aby zůstavitel současně upřesňoval závěť ze dne 10. 2. 2011 a zároveň odvolával všechny závěti, navíc s výslovným zmíněním závěti sepsané formou notářského zápisu 10. 2. 2011. Je tak evidentní, že tyto projevy vůle netvoří logický celek, a proto také lze jen stěží učinit závěr, že datum 15. 10. 2011 uvedené u podpisu zůstavitele za tou částí textu na listině, kterou je upřesňována závěť ze dne 10. 2. 2011, je také datem, kdy zůstavitel podepsal text o odvolání všech závětí. Na tom nic nemění to, že „upřesnění dřívější závěti“ nemá pro určení dědického práva žádný právní význam – závětí není, neboť neobsahuje výslovné ustanovení dědice.
I když se závěr odvolacího soudu o neplatnosti zrušení dřívějších závětí zůstavitele, vycházeje pouze ze samotné listiny obsahující jedno datum 15. 10. 2011, jeví jako správný, nelze přehlédnout, že soudy obou stupňů potvrzovaly nabytí dědictví s odkazem na závěť zůstavitele pořízenou dne 10. 2. 2011 notářským zápisem notáře ve Francii, přitom však v průběhu řízení byla předložena pouze prostá kopie části notářského zápisu ve francouštině – úvodní stránka a listu 3 (č. l. 20 a 22 spisu, opětovně č. l. 95 a 96 spisu), a český překlad úvodní stránky notářského zápisu a jeho listu 3 (č. l. 24 a 26, opětovně č. l. 92 a 93 spisu, a bez znalecké doložky i na č. l. 151 a 153), přitom podle připojeného záznamu o existenci závěti pro účely centrální evidence závětí (ve francouzštině č. l. 23 spisu, znovu č. l. 98) i jeho českého překladu (č. l. 27 spisu, znovu č. l. 94 spisu) byl notářský zápis sepsán na pěti stranách (tento údaj je opravou původního uvedení stran tří). Pokud I. J. V. v podání ze dne 24. 2. 2014 soudu sdělila, že na straně 2 a 4 autentické podoby závěti ze dne 10. 2. 2011 „jsou pouze prázdné řádky“, ze spisu nevyplývá, že by „autentickou podobu závěti“ soudu předložila. Lze dodat, že rovněž listina obsahující datum 15. 10. 2011 byla soudu předložena pouze jako prostá kopie a z ní pořízený překlad do češtiny.
Jestliže je dědické právo založeno na závěti zůstavitele, nelze se v řízení o dědictví obejít bez originálu závěti, popř. jejího opisu ověřeného tím, kdo má podle příslušných právních předpisů originál v evidenci, a musí jít samozřejmě o kompletní text závěti. Jen z kontextu celé závěti lze vycházet při posuzování její určitosti, a tím i platnosti, a v dané věci případně i úkonů obsažených na listině obsahující dva podpisy zůstavitele a datum 15. 10. 2011, které se závětí zůstavitele pořízenou formou notářského zápisu ve Francii souvisí, a může také ovlivnit závěr soudu o splnění předpokladů pro započtení toho, co závětní dědička obdržela bezplatně od zůstavitele za jeho života, na její dědický podíl.
Vzhledem k tomu, že v dané věci soudy dovodily dědické právo po zůstaviteli z nekompletních listin a bez dalšího rozhodly o věci samé, tj. potvrdily nabytí dědictví (vycházeje i ze závěru, že závětní dědička nebyla neodůvodněně zvýhodněna, přitom však o návrhu dovolatelek na započtení na dědický podíl závětní dědičky neproběhlo dokazování odpovídající ustanovení § 122 a násl. o. s. ř.), zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože dědický titul jsou soudy v řízení o dědictví povinny zjišťovat ex officio, dovolací soud k této vadě podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl, i když v dovolání nebyla zcela zřetelně uplatněna.
