Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3942/2014, ze dne 22. 6. 2016:
Závěr učiněný soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175o o. s. ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši předlužení dědictví, není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy (srov. § 470 obč. zák.). V nalézacím řízení, v němž zůstavitelův věřitel uplatnil vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, se proto soud vždy musí zabývat zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku a na základě takového zjištění teprve řešit otázku, v jakém rozsahu odpovídá dědic podle ustanovení § 470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy. Výrok usnesení vydaného v dědickém řízení, který se týká dědického práva, který určuje, kdo je zůstavitelovým dědicem, je závazný pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydané v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení, jejich právní nástupce a v tomto rozsahu také (§ 159 a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy. Jsou-li aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky (dědického řízení) sporná, omezí se soudy na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§ 175k odst. 3 a § 175m věta druhá o. s. ř.) [srov. např. důvody usnesení ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2010, pod číslem 16), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněném pod číslem 77/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
V případě, že soud v usnesení o dědictví potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů [§ 483 obč. zák. a § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.], nejsou věřitelé účastníky řízení o dědictví a výroky usnesení vydaných v řízení o dědictví o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni; mohou proto v řízení, v nichž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví nebo v jiném usnesení vydaném v řízení o dědictví) pravomocně rozhodnuto.
Protože v řízení, v němž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, nejsou pro věřitele (jako účastníky tohoto řízení) závazné výroky pravomocných usnesení vydaných v řízení o dědictví o rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, nemohou být tyto výroky (v řízení o zaplacení pohledávek za zůstavitelem vedeném proti jeho dědicům) závazné ani pro soud, a tedy ani vůči dědicům (jako účastníkům řízení o zaplacení pohledávek za zůstavitelem proti nim vedeném). Závěr soudů o tom, že by výrok pravomocného rozhodnutí mohl být závazný jen pro některé z účastníků řízení, je třeba odmítnout. Závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí je třeba v každém řízení před soudem posuzovat samostatně a uplatní se pouze tehdy, je-li výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný pro všechny účastníky příslušného řízení a je-li proto (z důvodu, že je závazný pro účastníky) závazný (ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.) také pro soud; tak tomu ovšem není (a nemůže být) v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle podílů ve smyslu ustanovení 483 obč. zák. a § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. též důvody rozsudku ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4197/2013).
Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení § 470 obč. zák. v plném rozsahu, je dědic (v zájmu ochrany práv věřitelů) povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení § 175v odst. 2 písm. b) až f) a § 175v odst. 3 o. s. ř. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení § 175n o. s. ř., je dědic povinen nepřihlášené pohledávky uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení § 175n o. s. ř. v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili.
Věřitelé zůstavitele nejsou (s výjimkou případu, kdy by byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) vázáni výroky usnesení o dědictví (a jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal. Z výsledků dědického řízení vychází soud v jiném řízení při posuzování odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy jen tehdy, nebude-li jeho účastníky tvrzeno a prokázáno něco jiného (srov. usnesení ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, uveřejněného pod číslem 30/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle ustanovení § 175n o. s. ř., ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§ 175t až § 175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175v odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně (srov. rozsudky ze dne 26. června 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005 a ze dne 22. září 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009).
V poměrech projednávané věci (posuzováno podle dosavadního obsahu spisu) nejde o žádný z (výše zmíněných) případů, kdy by žalobci (jako věřitelé zůstavitele) byli vázáni výrokem usnesení o ceně zůstavitelova majetku, pročež takovým výrokem není vázán ani žalovaný. Skutečnost, že žalobce (jeho právní nástupci) netvrdil (ani neprokazoval) jinou (vyšší) cenu zůstavitelova majetku, nemá na právo dědice tvrdit (a prokazovat) jinou (nižší) cenu takového majetku vliv.
