Rozsudek Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 7 C 13/2020, ze dne 11. 3. 2022:
V případě, kdy zůstavitel sepsal pořízení pro případ smrti datované před 1. 1. 2014 a zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku, bude třeba posoudit jeho platnost nejprve podle právních předpisů účinných ke dni pořízení. Jestliže bude pořízení podle dosavadní právní úpravy platné, není třeba zabývat se otázkou, zda je platné také podle nového občanského zákoníku, neboť v takovém případě se zákon č. 89/2012 Sb. neuplatní. Jestliže bude pořízení pro případ smrti podle dosavadní právní úpravy neplatné, bude nezbytné posoudit jeho platnost podle nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb. Bude-li nová úprava v občanském zákoníku (co do požadavků na formální či obsahové náležitosti) mírnější a pořízení bude podle nového občanského zákoníku platné, bude v pozůstalostním řízení třeba z něj vycházet. Závěr o neplatnosti pořízení pro případ smrti tak bude možné učinit jen v těch případech, kdy právní jednání zůstavitele bude neplatné jak podle dosavadních právních předpisů, tak podle nového občanského zákoníku.
S ohledem na tyto skutečnosti a na to, co bylo uvedeno shora, je třeba na posouzení platnosti závěti použít nejprve úpravu platnou v době jejího pořízení, tj. zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ občan. zák“).
Podle § 461 odst. 1 občan. zák. se dědilo ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.
Podle odst. 2 téhož ustanovení nenabyl-li dědictví dědic ze závěti, nastupovali místo něho dědici ze zákona. Nabyl-li se ze závěti jen část dědictví, nabývali zbývající části dědici ze zákona.
Z uvedeného ustanovení plyne, že právním důvodem dědění mohla být podle tehdy platné právní úpravy pouze závěť anebo zákonná dědická posloupnost.
Dědění ze zákona přicházelo v úvahu pouze tehdy, když zůstavitel závěť nezanechal nebo když osoba v ní za dědice povolaná z nějakých důvodů dědictví nenabyla.
Za závět byl podle platné právní úpravy považován právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činil pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Z hlediska obsahu byl prvořadým předpokladem platnosti závěti ustanovení dědice k dědictví jako celku nebo k jeho poměrné části, popř. i jen k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě z dědictví, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem, např. zřízení nadace. Závěť mohla pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům. Z hlediska formy závěti bylo určující, zda jde o pořizovatele plně způsobilého k právním úkonům, který může číst a psát, nebo o nezletilého pořizovatele staršího patnácti let nebo o pořizovatele, který nemůže číst nebo psát, popř. je nevidomý. Chtěla-li zřídit závěť osoba plně svéprávná, mohla se rozhodnout mezi zřízením závěti napsané vlastní rukou (holografní) nebo závěti sepsané jiným způsobem (allografní) nebo závěti ve formě notářského zápisu. Toto vyplývá z ustanovení § 476 odst. 1 občan. zák., podle něhož zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Z obsahu shora uvedeného dědického spisu zdejšího soudu vzal soud za prokázané, že [obec][celé jméno žalobce] zemřel dne 30.5.2019. Dne 3.6.1996 pořídil formou notářského zápisu závěť, v níž zcela jasně stanovil dědice veškerého svého majetku. Co se týče nemovitých věcí – dědicem ustanovil žalovanou. Co se týče movitých věcí – dědicem veškerého svého movitého majetku ustanovil svou družku [jméno][příjmení]. Pokud by však z nějakého důvodu nedědila, ustanovil náhradní dědičkou veškerého movitého majetku svou neteř [jméno] – žalovanou.
Ustanovení § 476 odst. 2 občan. zák. stanovilo, že v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Podle 477 odst. 1 občan. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné. Všechny tyto náležitosti předmětná závěť splňuje.
Ze shodných tvrzení stran sporu vzal soud za prokázané, že družka zůstavitele paní [jméno][příjmení] zemřela. Z obsahu protokolu sepsaného dne 3.10.2019 v notářské kanceláři [anonymizováno][příjmení] pod čj. 28 D 230/2019-73, Nd 126/2019 vzal soud za prokázané, že se tak stalo dne 20.5.2013. Družka zůstavitele tak nemohla po zůstaviteli dědit, universální dědičkou majetku zůstavitele se tak stala žalovaná, která dědictví po zůstaviteli neodmítla.
Žalobci nyní tvrdí, že žalovaná nemůže být dědičkou po zůstaviteli [jméno][celé jméno žalobce], neboť zůstavitel jednal v podstatném omylu, kdy se domníval, že to je právě žalovaná, která je tou správnou osobou ke zdědění jeho majetku, že si bude majetku vážit, že se k zůstaviteli bude chovat slušně. Tento stav dle tvrzení žalobců však nenastal, žalovaná se k zůstaviteli postupem času chovala neslušně, devastovala jeho majetek, dokonce u něho kradla, dědictví si tak nezaslouží.
Jak bylo naznačeno shora, platnost závěti se posuzuje k okamžiku jejího pořízení. Skutečnou vůlí zůstavitele při pořízení závěti bylo odkázat veškerý svůj majetek žalované (v případě movitých věcí tehdy, pokud by družka zůstavitele nemohla dědit). Toto potvrdili sami žalobci, když při jednání soudu dne 26.5.2021 prostřednictvím své zástupkyně tvrdili, že skutečnou vůlí zůstavitele v době pořízení závěti, tj. v roce 1996, bylo, aby majetek zdědila žalovaná. Věřil, že to bude v jeho dobro, že se o něho postará.
Z uvedeného zcela jednoznačně plyne, že skutečnou vůlí zůstavitele při sepsání závěti bylo, aby veškerý jeho majetek nabyla žalovaná. Sám v závěti žádal, aby jeho sourozenci, tj. žalobci, jeho závěť v plném rozsahu respektovali. Zůstavitel v žádném omylu nejednal, v závěti projevil svou skutečnou vůli.
Závěť, jako bylo uvedeno shora, byla sepsána formou notářského zápisu, je v ní uveden den, měsíc a rok jejího sepsání, je podepsána zůstavitelem i notářkou, byla uložena ve sbírce listin u notářky [anonymizováno][příjmení].
Žalobci v průběhu řízení tvrdili, že se chování žalované v průběhu času ve vztahu k zůstaviteli změnilo, že se k němu žalovaná i její rodina chovala nevhodným způsobem, že se o zůstavitele nestarala, nepomohla mu v době, kdy pomoc potřeboval, že mu zdevastovala dům, kradla peníze, což vše vedlo k tomu, že ji i její rodinu zůstavitel odhlásil z pobytu na své adrese. Uvedená tvrzení žalobci prokazovali spisem Městského úřadu Sobotka, který vedl řízení o zrušení pobytu žalované na adrese zůstavitele, navrhovali výslech svědků, kteří nevhodné chování žalované ve vztahu k zůstaviteli měli prokázat.
Dle názoru soudu vedení dalšího důkazního řízení je zcela nadbytečné. Pokud zůstavitel posléze po roce 1996 změnil názor na žalovanou, pokud se žalovaná později skutečně k zůstaviteli chovala tak, jak tvrdí žalobci, bylo plně na něm, jak se závětí z roku 1996 naloží, tj. zda ji změní, zničí, nahradí ji jinou závětí, odvolá nebo sepíše listinu o vydědění žalované. Závěť byla sepsaná v roce 1996, družka zůstavitele zemřela v roce 2013, zůstavitel zemřel v roce 2019. Dle názoru soudu zůstavitel měl dostatek času, aby jednal shora nastíněným způsobem. Což zůstavitel neučinil.
To, že závěť mohla být zůstavitelem kdykoliv zrušena tím, že by zůstavitel pořídil závěť novou, vedle které závěť předchozí nemohla obstát, nebo tím, že by zůstavitel zničil listinu, na níž byla napsána nebo také mohl závěť kdykoliv odvolat, plyne z ustanovení § 480 občan. zák., který stanovil, že závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Žalobci při jednání soudu dne 26.5.2021 tvrdili, že si myslí, že zůstavitel později sepsal další závěť. Toto tvrzení však nijak prokázat nemohou, protože další závěť nenašli. Jsou si vědomi toho, že pokud nebyla další závěť sepsána a podepsána před svědky nebo formou notářského zápisu, tak další závěť neexistuje.
Zůstavitel sepsal pořízení pro případ smrti datované před 1. 1. 2014 a zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud tedy platnost a pravost závěti posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., tj. podle občanského zákoníku, který byl účinný ke dni pořízení závěti. Po zhodnocení shora prokázaných skutečností soud dospěl zcela jednoznačně k závěru, že závěť podle zák. č.40/1964 Sb. je platná, pravá, proto se soud již nezabýval otázkou, zda je závěť platná také podle nového občanského zákoníku, neboť se zákon č. 89/2012 Sb. v takovém případě neuplatní. Teprve až poté, co by soud dospěl k závětu, že závěť je podle zákona č. 40/1964 Sb. neplatná, bylo by nezbytné posoudit její platnost podle nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelem sepsaná závěť v roce 1996 vyjadřuje jeho pravou vůli, jak naložit se svým majetkem po své smrti, že závěť obsahuje všechny zákonem dané náležitosti nutné pro platnost závěti, vzhledem k tomu že nebylo prokázáno sepsání jiné listiny, která by dosavadní závěť nahradila, soud považuje žalobu za nedůvodnou, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku ad I tohoto rozsudku.
Na určení, že žalobci jsou dědici ze zákona po [jméno][celé jméno žalobce], nemají žalobci naléhavý právní zájem. Žalobci jsou zákonní dědici zůstavitele ve třetí třídě. Dle § 1637 o.z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. Žalobci jako dědici ze zákona ve třetí třídě by dědili po zůstaviteli pochopitelně za předpokladu, že by neexistovala platná závět, ve které zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek dědicům nebo jedné osobě jako universálnímu dědici nebo by existovala platná závěť, v níž ale zůstavitel dědicům ze závěti odkázal pouze část svého majetku, tj. zůstavitel svou závětí nevyčerpal celou pozůstalost. V takovém případě by se otevřel prostor pro dědění dědiců ze zákona. To však není daný případ.
