Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021:
I podle odborné literatury nezbytnost účasti svědků slouží k tomu, aby v případě pozdějších pochybností o původnosti závěti mohli stvrdit, k čemu v jejich přítomnosti ze strany zůstavitele došlo. Nevyžaduje se, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Musí se však pod text závěti na listinu vlastnoručně podepsat (Muzikář, L., Mikeš, J. Dědické právo. 3. vydání. Linde Praha, a.s., 2007, s. 95). Obecným důvodem, proč při této formě závěti mají vystupovat svědci, je ten, že tito svědci mají v případě sporu o platnost závěti dosvědčit, že závěť je pořízená zůstavitelem a že zůstavitel věděl, že v listině, kterou podepisuje, je obsažena jeho poslední vůle (Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 64).
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 1, ročník 2014), bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké „roli“, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy, neboť mohou být i nadále jako správné přijímány (srov. ust. § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020).
Pro úplnost, co se týká zákonného požadavku na vlastnoruční podpis zůstavitele na allografní závěti, jak již bylo řečeno výše, obligatorní součástí závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a proto není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal. „Sporným“ se takové pořízení pro případ smrti proto stává – na rozdíl od holografní závěti – jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, jež se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). V tomto směru případně učiněné závěry soudů o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou proto pro posouzení věci vždy irelevantní, a tudíž i znalecký posudek Mgr. Marie Beňové z oboru písmoznalectví je i v projednávané věci nadbytečný.
Konečně, ani dovolací námitka „rozšíření původních důvodů žaloby“ není opodstatněná. Soudní praxe již dříve dovodila, že smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř (ve znění do 31.12.2013) totiž je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro určení dědického práva a rozhodnout o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí pak není významné ani to, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).
